SVATÝ CYRIL - OBRAZ A CHRÁM BO
ŽÍV radostné zvěsti evangelisty Jana (kap. 14, 23) můžeme slyšet tato slova našeho Spasitele: “Miluje-li kdo mne, bude mé slovo zachovávat a můj otec ho bude milovat, i přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek”.
Apoštol Pavel ve svých listech Korintským říká: “Což nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch Boží přebývá ve vás? ... Vy jste přece chrámem živého Boha, jak řekl Bůh: Budu přebývat a chodit mezi nimi a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem”.
Člověk jako chrám Boží!
Není to odvážné a zavádějící tvrzení?
Vždyť začasté seznáváme svoji skutečnou hodnotu i ryzost ve chvílích katarze a nezbytných zastavení se... Onen mnohdy - svým sebeklamem, sebeláskou a především pýchou - znetvořený obraz z dílny Stvořitelovy, to, že by měl být chrám Boží, stánek, v němž lze uhostit Toho, jehož neobsáhnou nebesa, Toho, jenž vládne nade vším, Toho, jehož jméno ani nelze lidskými
ústy vyslovit?V ztišení a pokoře však zaznívá Kristův příslib: “...přijdeme k Němu a příbytek si u něho učiníme...”
Mystický chrám...
Teolog Jan van Ruysbrśck ve svém pojednání “O duchovním svatostánku” uvádí: “Kristus, Syn Boží, postavil pro Boha, pro sebe a pro nás archu a věčný svatostánek. Není to však nic jiného než on sám nebo církev svatá a každý člověk dobré vůle, jehož vladařem a mistrem je Kristus... Jestliže člověk chce poslouchat Boha se srdcem nerozděleným, je krví Kristovou osvobozen a zbaven každého hříchu. Spojuje se a sjednocuje s Bohem a Bůh s ním. Sám se stává archou a svatostánkem, v němž chce přebývat Bůh, ne symbolicky, nýbrž skutečně.”
Jean Danielou, jeden z velkých mužů 20. století, expert II. vatikánského koncilu, jeden z hlavních představitelů “Nové teologie” a pozdější kardinál, ve své knize “Chrám jako znamení Boží přítomnosti” (1942) dodává: “Světci poznali uskutečnění tohoto příslibu”.
Mám-li se pokusit v představách aplikovat tuto sentenci na některý konkrétní vzor, pak v zástupu svatých s rozechvěním a toužebností vyhlédám postavu nad jiné líbeznou, otcovsky blízkou, postavu svatého Konstantina-Cyrila, Filosofa. Právě u něj bez rozpaků a váhání, pochybení a výhrad prožívám harmonické a hluboké naplnění slov Spasitelových o člověku-příbytku Božím. Jak vypovídá starobylý hagiografický pramen pojednávající o životě a smrti sv. Konstantina-Cyrila, sepsaný bezprostředně po světcově smrti, svatý Cyril sám dosvědčuje a stvrzuje Kristův příslib o člověku jako příbytku Božím, když před svým zesnutím říká po obléknutí mnišské schimy: “Od této chvíle nejsem já sluhou ani císaře ani kohokoliv jiného na zemi, ale toliko všemohoucího Boha. Nebyl jsem a stal jsem se a jsem na věky, amen”. I svědectví papeže Hadriána II., o něm, pronesené nad zesnulým světcem, je více než zřetelné: “Pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej... ” Do třetice stejné svědectví přináší vyznání žáků velikého hlasatele radostné zvěsti, když lkají nad jeho odch
odem: “Žití tvé bylo bez úhony a smrt čestná před Bohem všehomíra, jemuž jsi do rukou odevzdal, Otče, duši plněním povinností ospravedlněnou... Bůh náš, dárce světla, rozžal tě jako svítilnu a označil tě za učitele celému světu... ”Svatý Cyril, chtělo by se říci jeho slovy, vyřčenými na adresu sv. Řehoře Bohoslova, “víc anděl než člověk”, se stal trvalou svítilnou pro náš rod, ochrannou pavézou i lékařem, který bez únavy přináší povzbuzení a naději po celý dlouhý čas, kdy nabídl svůj život Kristu a službě “těm, které mu On svěřil”. Stal se nám živým svědectvím pravdivosti vyznání o “obcování svatých” i výroku o člověku-obrazu a chrámu Boží Trojice i pravdivosti obsahu starokřesťanského pozdravu Kristus uprostřed nás!
Pamatuj na nás hříšné, ó svatý Cyrile, svými modlitbami nás zachraň!
Miroslav G. Richter
