Andrej Tarkovský

Homilie ke 24. neděli v mezidobí

20. 9. 2006  Tomáš kard. Špidlík


 

Roku 1996 jsem v Petrohradě v národním muzeu uváděl výstavu dvou malířů: P. Marka Rupnika a Alexandra Iščenka. Při té příležitosti jsem zdůraznil myšlenku, kterou opakuji nejčastěji. Žijeme v době obrazů, setkáváme se s nimi na každém kroku. Bohužel lidé neumějí obrazy "číst" a umělci jenom zřídka vyjadřují obrazem hluboké náboženské pravdy. Snad proto se staly dnes tak oblíbené ikony. Připomínají nám, co jsme ztratili. Jsou ovšem čestné vyjímky. Mezi těmi vyniká filmový umělec A. Tarkovský. Je snadné jej pochopit? Když zemřel, na římské mezinárodní filmové škole při Cinecitta uspořádali vzpomínkové symposium, ke kterému sezvali i proslulé filmové kritiky. Jejich chvalořeči se však omezily na formální přednosti autorových výtvorů, např. jak užívá záběrů deště, krajin atd. Pokud jde o obsah jeho filmů, dodali jenom všeobecně, že je hluboce duchovní. Jak by také mohli vysvětlit něco, co je úzce spojeno s typicky ruskou teologickou tradicí! Pod tímto titulem jsem se dostal i já do Cinecitta a později i na jiná setkání o Tarkovském. Jeho teologické motivy jsem obyčejně vysvětloval u tří filmů: Nostalgia, Solaris, Andrej Rublev. Pokusím se je i tady kratičce shrnout.

V Nostalgii jde o problém věčného života. Je velmi aktuální u moderních ruských myslitelů. Ti jej řeší svým originálním způsobem. Nedovedou se smířit s lidovou představou, že by byl věčný život po smrti, ve který doufáme, nekonečně dlouhý čas. Kromě psychologických potíží, jak takovou věčnost prožívat, je tu i problém filosofický, jak smířit dva tak protichůdné pojmy, jakými je čas a věčnost. Tyto myslitele neuspokojilo ani řešení, která inspirují řecké ikony. Jejich nehybnost ukazuje, že čas už přestal a že se všechen život, jaký známe na zemi, zastavil. Takové jsou i abstraktní ideály idealistické filosofie, které myslitelé označují slovy "falešná věčnost", protože je neživá. Pravá věčnost má ráz liturgický jako tajemství života Kristova: udály se v čase a současně jsou věčné, protože se tu spojilo božské s lidským.

Jak tuto myšlenku vyjadřuje film? Vystupuje tu hrdina, který se dostal z totalitárního ruského režimu do svobodné Itálie, do přímého vidění všech uměleckých památek, o kterých snil. Je to obraz přechodu u ubohého časného živobytí do zaslíbeného ráje. Hrdina filmu je v rozpacích. Setká se s procesím starých žen, které doprovázejí obraz Madony. Jsou symbolem putování do věčnosti. Hrdina se ptá nesměle jedné z nich: "Co tu mohu dělat?" Dostane stručnou odpověď: "Kleknout si na kolena." Je to jakoby slyšel: Stojíš před tajemstvím, hlavou to nevyřešíš. Ale řešení nějaké se musí zjevit. A to zvedení přijde od "blázna", tj. typicky ruského jurodivého, který svou prostotou vidí dál než ostatní. Ten daruje našemu hrdinovi malou svíčičku, symbol víry. Ve světle té víry projde znovu celý svůj život. Ale pak umírá v kostele otevřeném do čtyř světových stran a všecko se mu před očima vrací: matka, mládí, další osudy. Není to náhodou, že se při byzantské pohřební liturgii zpívá "Věčnaja pamjať". Všecko dobré, co jsme s vírou prožili, vstoupilo do "Boží paměti" a stalo se věčným v Bohu.

Co k těmto motivům přidává film Solaris? Tam se hrdina vznese tajemnou vzducholodí jakoby satelitem do nadzemské sféry. Ke svému překvapení se ve stejné vzducholodi setká s lidmi, kteří už dříve zemřeli. Jak to, že žijí? Příčinou smrti je nenávist mezi lidmi. Pozvedne-li se člověk ze sféry této nenávisti do říše lásky, zjistí, že láska všechno znovu oživí. Připomíná to myšlenku originálního ruského myslitele Fjodorova, který se ptá, kdo způsobí konečné vzkříšení z mrtvých a obnovu celého světa. Odpovídáme, že Bůh a druhý příchod Kristův. Zapomínáme však na to, že tu musíme spolupracovat my všichni tak, abychom přemáhali příčinu smrti láskou.

Film Andrej Rublev je jiného rázu. Jde tu o samu podstatu umění a typicky náboženské krásy. Naše kostely jsou ovšem plné obrazů, které jsou jakoby viditelné evangelium, názorná katechese víry. Kdo je maluje? Ve filmu vidíme na počátku mnichy, kteří čtou pilně Písmo a pak se snaží namalovat to, co přečetli. Chtějí podat víru malbou, ale chybí jí konkrétní život. Po nich vystoupí na scénu jiný malíř, který se pohrouží do konkrétního života, ale podlehne kouzlu tělesné krásy a pohanské radosti ze života. Podává život, ale ne víru. Pravý náboženský obraz roste pomalu jako namáhavé lití zvonu. Východní autoři kontemplace zdůrazňují, že duchovní poznání roste jen z duchovního života. Boha, který je láska, pochopíme jenom láskou, která, jak už jsme řekli dříve, nás přenáší z času do věčnosti. Umělci pak chtějí vždy vytvořit dílo věčné.

Tyto tři malé ukázky stačí k tomu, aby se osvětlilo to, co ke konci života zdůraznil Solovjev: úzký vztah náboženského chápání s uměním. Krása spasí svět (Dostojevský), protože je podstatně symbolická, vede od nižšího k vyššímu. Goethe píše, že všecko, co pomíjí, je jenom podobenstvím. Podobenství užíval Kristus k tomu, aby nás dovedla k Bohu.

 

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 15. 9. 2006
Pro Listář vybral mh
Foto převzato z www.filmscoop.it)

  

 *          *          *

 

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete. 

 

J. Köhler: Sv. Cyril a Metoděj

INFORMOVAT O NOVINKÁCH

_______________ 

RUBRIKY:

Úvodní strana

Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů

Zpravodajství z křesťanského světa

Ekumenismus

SGAD-ŽD a MOCHES

MSK

Pozvánky

Moravská mša

Sv. Cyril a Metoděj a jejich doba

Duchovní život

Ikony

Osobnosti

K zamyšlení

Současná Morava

Rodinná kronika

Poezie

Humor

Různé

Kontakt na redakci