Duchovní život

 


Ochranná síla pokladničky pro chudé

K otázce darování almužny

23. 9. 2015  Sv. Jan Zlatoústý

Tak jako by sis nepřál se modlit s neumytýma rukama, stejně tak se nemodli, aniž bys nejprve dal almužnu. Darování almužny není totiž o nic méně důležité, než to, že máš vedle své postele Bibli.

 

 

 

 


Vatikánu šlo o obnovu církve, nejen o reformu

7. 5. 2015  Jan Konzal

Poslední koncil vyžaduje ujmout se role být svátostí a vyžaduje to od celku Božího lidu, nikoli pouze od kleriků. Svátostí se přitom stále rozumí jako účinnému znamení, že Boží vláda - basileia - přichází a působí směrem k záchraně smyslu důležitých prožitků resp. vztahů člověka zde a teď. Jde o tři radikální změny v myšlení církve: Znamení, nikoli kázání; povoláváni jsou všichni pokřtění, nikoli jen klérus; poslání povolaných směřuje nejen dovnitř církve, ale do celku světa. ... Pokud je náš jazyk už nesrozumitelný, je třeba hovořit činem. Činem bez doprovodu ideologií někdy a někde „hlásal Dobrou zvěst" i Ježíš našich evangelií, třeba když vzkříšením jediného syna vracel vdově z Naimu naději v živitele, anebo když ochránil cizoložnici před ukamenováním.

 

 


Poučné slovo na Velkou neděli Paschy

7. 4. 2015  Ctih. Theodor Studita, sv. Jan Zlatoústý

Co je to, co vidím, nejmilejší moji bratři, milovníci Krista, kteří ctíte svátky? Jaká světlonosná oslava? Jaká hojnost světla a veselí? Co tak ozářilo Církev? Co tak rozjasnilo celou zemi? Co je příčinou tak velké radosti a světlosti? Ještě včera jste přebývali v zármutku, dnes však již přebýváte v duševní blaženosti; včera v naříkání, dnes ve světle; včera v usedavém pláči, ale dnes již v radostném zvolání...

 

 

 

 


Čtvrté postní kázání otce Cantalamessy

4. 4. 2015  (mig)

Tématem posledního postního kázání pro papeže a římskou kurii bylo tajemství spásy z pohledu východní a západní křesťanské tradice a papežský kazatel tak uzavřel letošní cyklus promluv věnovaný ekumenické problematice.

 

 

 

 

 


Člověk se musí umět zapřít

8. 3. 2015  Patriarcha Eliáš

 

 

 


Dar víry

28. 2. 2015  Vladimír Rafaj

Dar víry můžeme definovat jako schopnost důvěřovat Bohu až za hranici pravděpodobnosti a pozdvihovat víru ostatních lidí. Je to Boží uschopnění věřit, že Bůh v určité situaci dokáže svou moc. Je to zvláštní důvěra od Ducha svatého, že Bůh učiní to, co je potřebné právě v daném okamžiku.

 

 

 

 


Papež: Víru předávají hlavně ženy

4. 2. 2015  (mig)

Jednou věcí je předat víru a jinou věcí je učit věcem víry. Víra je dar a nelze ji studovat. Studují se věci víry k jejímu lepšímu chápání, ale studiem nikdy k víře nedojdeš. Víra je darem Ducha svatého. Obdarováním, které přesahuje každou přípravu. A tento dar přichází krásným přičinění maminek a babiček, krásným přičiněním žen v rodině.

 

 

 


Nelze chápat Ježíše bez Jeho Matky

Homílie papeže Františka při mši sv. v bazilice sv. Petra

6. 1. 2015

V mysli se vybavují slova, jimiž Alžběta žehnala svaté Panně: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého Ježíš! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42-43). Toto požehnání je jakýmsi pokračováním kněžského požehnání, které Bůh vnukl Mojžíšovi, aby jej předal Áronovi a celému lidu: „Ať tobě Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!“ (Nm 6,24-26). Slavností Matky Boží Panny Marie nám církev připomíná, že Maria je první adresátkou tohoto požehnání. V ní se naplňuje, neboť žádné jiné stvoření neuzřelo tvář Boha tak jako Maria, která dala lidskou tvář Věčnému Slovu, takže Jej můžeme všichni kontemplovat.


Zářící město: Sůl země

9. 12. 2014  Lukáš Targosz

Ježíšovi posluchači se mohli vnímat jako zcela obyčejní lidé, kteří žijí zcela obyčejné životy ve zcela obyčejném městě. Jenže Ježíš se na ně podíval jiným pohledem, a říká jim, že z jeho hlediska jsou oni soli země a světlem světa. Z jeho perspektivy jsou oni tím procentem, díky kterému pozdrží Bůh svůj soud a hněv. A tohle je strašně zajímavé, protože Ježíš tě vidí jinak, než jak se často vidíš ty sám.

 

 

 


Papež: V církvi chce Kristus uzdravovat a nikoli počítat hříchy

16. 11. 2014  (mig)

Církev vytváří Ježíš, který nehledí na hřích člověka, ale na jeho srdce, které hledá, aby jej uzdravil – řekl dnes papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Křesťané - vybídl papež - se mají cítit součástí církve a nezastavovat se na jejím prahu.

 


Láska je mírou víry a víra duší lásky

27. 10. 2014  Papež František

Učitel zákona se Ježíše zeptal: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ a Ježíš odpověděl „»Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.« To je největší a první přikázání.“ Tady se mohl zastavit. Ježíš však dodává něco, na co se učitel zákona neptal. Řekl totiž: „Druhé je podobné: »Miluj svého bližního jako sám sebe«“ (v. 38). „Novost“ citace spočívá právě v tom, že obě přikázání spojuje Ježíš v jedno, a to lásku k Bohu s láskou k bližnímu, a takto zjevuje, že oba výroky jsou neoddělitelné. Nelze mít rád Boha a nemít rád bližního a nelze mít rád bližního a nemít rád Boha.

 

 

 

 


Co se s námi stalo

11.8. 2014  PhDr. Luděk Rejchrt


Myšlenky o postu

22. 3. 2012  A. Schmemann, sv. Tereza, abba Isidor


Církev v srdci liturgie: účast na Božím království

22. 1. 2011   o. Guy Fontaine

Radost a krása Království nemohou být patřičně objasněny abstraktními argumenty a logickým vysvětlením; to se musí zakusit, prožít, a ne diskutovat. Tato životní zkušenost je umožněna úkony symbolickými a rituálními - pálením kadidla, zažehnutím lampy nebo svíčky před ikonou. Tato prostá gesta vyjadřují mnohem lépe než jakékoli slovo postoj křesťana vůči Bohu, jeho lásku a jeho úctu.

 

 

 


Modlitba Ježíšova

16. 8. 2010  Archimandrita Placide Delseille

Velká část osobní modlitby mnicha nebo laika, který chce žít opravdovým duchovním životem, sestává z neúnavného opakování Ježíšovy modlitby. Jednak jí posvěcuje každodenně dobu, kterou má vyhraženu pro sebe a jednak ji opakuje po celý den v každé životní situaci. V případě potřeby se to děje zcela vnitřním způsobem nebo i jen prostým pohledem duše na Boha.


Hřích

10. 3. 2010  Tomáš kard. Špidlík

Zdá se nám, že trest za první hřích byl tuze přísný. Katechismus mluví o hříchu dědičném. Je spravedlivé, aby byly za hřích rodičů trestány i děti, které za nic nemohou?


Krize mladých

29. 1. 2010  Tomáš kard. Špidlík 

I dnes se dospělí cítí odpovědni za výchovu mladých. Ale dispensují se od té povinnosti omluvou, že se nedá nic dělat, protože si dnešní mládež nedá nic říci. Ale obviňme z něčeho i dnešní dospělé. Žijeme v době technické vyspělosti a ceníme ostatní podle toho, co kdo je schopen udělat, nemáme důvěru v někoho jako v osobu. Stále se ptáme, co kdo udělal, zajímá nás pramálo, jak k té práci došel. A na děti se díváme, jaké jsou, ne proč nám je Bůh svěřuje, tj. aby jejich osobnost vyrůstala ze vztahů důvěry a lásky. 

 

 

 


Otče náš

Esej o modlitbě „Otče náš“ v syropalestinském dialektu

7. 12. 2009  Jean Valentin

Když někdo řekne „Otče náš“, má na mysli vztah, blízkost, Toho, kdo dává smysl našemu životu neboť v Něm nacházíme svůj počátek... Ale Ježíš vkládá do oslovení na počátku své modlitby něco, co tuto představu vyvažuje: „jenž jsi na nebesích“, tedy výpověď o vzdálenosti. Ta, jak říká Mojžíš v textu Deuteronomia, z něhož jsme citovali, je vyplněna modlitbou, vzýváním - ale přesto je tam vzdálenost, tajemství, které vzbuzuje bázeň, respekt a rozjímavou soustředěnost: „Bůh je v nebi a ty na zemi“, říká Kazatel (Kaz 5, 1)

 

 


Maria Královna

14. 8. 2009  Tomáš kard. Špidlík 

Slovo královna se dnes stalo spíš symbolickým. Chceme jím vyjádřit nějakou velkou hodnost nebo vyznamenání. Často přivlastňujeme tento titul Bohorodičce v modlitbách: Zdrávas královno, Raduj se nebes královno, Královno andělů, patriarchů, proroků... Co tím titulem chceme vyjádřit?

 

 

 

 


Svatí apoštolové Petr a Pavel

7. 7. 2009  (mis)

Pozorné studie zpráv o Pavlovi a jedenácti nás mohou hodně naučit o otázce autority v Církvi. Pavel se nikdy nevyvyšoval jako "institucionální" prvek reprezentovaný "historickým" apoštolátem Jedenácti. Byly na něj vloženy ruce těch, kdo už byli uznaní jako ti, kteří přijali Ducha Svatého. Podřídil souhlasu sjednocené jeruzalémské Církve své vlastní metody apoštolátu. Ale nikdy neuznal, že by jeho mimořádné povolání mělo nižší váhu než normální povolání ostatních apoštolů. 


Ospravedlnění z víry a ne ze skutků

24. 6. 2009  Tomáš kard. Špidlík

Správně myslet a správně jednat, co jiného můžeme na čestném člověku žádat? Jak tedy mohl sv. Pavel psát, že nás skutky neospravedlní?

 

 

 

 


Kříž u cesty

27. 5. 2009  Tomáš kard. Špidlík 

Evangelium mluví o široké bráně, která vede do záhuby a úzké cestě, která vede do života (Mt 7,13). Podle Kristova příkladu se ta úzká ztotožňuje s cestou kříže. Všecky cesty jsou pro jeho učedníky tedy nějak úzké. Knížka Následování Krista obsahuje jednu kapitolu s titulem "Královská cesta kříže", kde se upozorňuje v tomto smyslu: Jdi doprava, jdi doleva, obrať se nahoru, obrať se dolů, všude najdeš kříž. Kdo to slyší, spontánně si povzdechne: Co máme tedy my, chudáci, v této situaci dělat?


Obraz církve ve Starém zákoně

13. 5. 2009  Tomáš kard. Špidlík 

Když papež Jan Pavel II navštívil Jeruzalém, zastavil se a pomodlil se u tzv. zdi nářků, zbytkem starozákonního chrámu. Slyšel jsem při této příležitosti tuto poznámku: "Je to pěkné znamení snášenlivosti. Ale buďme upřímní! Starý chrám není už křesťanský. Nebo snad ještě něco ze Starého přešlo i do nového? Má ještě Církev něco společného se synagogou?" 

 

 


Křížová cesta

8. 4. 2009  Tomáš kard. Špidlík

Jak rozřešíme zřejmý protiklad? Z jedné strany věříme, že vláda Boží na světem je absolutní, že bez vůle Boží nikomu ani vlas z hlavy nemůže spadnout a z druhé strany převládá ve světě tolik nespravedlností, že jim musel podlehnout i ten, kdo je nejnevinnější a Bohu nejmilejší.


Vývojová teorie

26. 3. 2009  Tomáš kard. Špidlík 

Není žádný biblický důvod, proč bychom popírali postupný vývoj (evoluci). Nelogické je ovšem předpokládat, že se děje náhodně, že nižší náhodně produkuje něco vyššího. 

 

 

 


Buďme odvážní

16. 3. 2009  Yves Capony

Jsou to asi dva tisíce let, co byla založena Církev, a asi dva tisíce let, co je Církev rozdělená. Protože, víte, rozdělení se nedatuje až od prvního velkého schizmatu ve 4. století, ale vidíme, že rozdělení existuje už od počátku, a zmiňují se o něm listy sv. Pavla. A jak to, že se slovem Kristovým, s touto silnou výzvou ke sjednocení lidstva, jak to, že právě my, kteří máme tento úkol, jsme neustále rozděleni?


Boží muka

11. 3. 2009  Tomáš kard. Špidlík

Pobožnosti k utrpení Páně se rozmnožily ve středověku. V našich zemích vznikly kapličky nebo sloupy s obrazy umučení uprostřed polí, říká se jim Boží muka. Mnohé dodnes stojí, přežily i pověstné „rozorání mezí“. Jaké motivy vedly k jejich vzniku?


Odpouštět hříchy

27. 2. 2009  Tomáš kard. Špidlík

Požadavek dokonalejší spravedlnosti než ta, které se dočkáme na zemi, vede lidi k nutnosti uznat Boha, který spravedlivě odměňuje dobré a trestá zlé. Pohanská božstva jsou v tomto ohledu nesmlouvavá. Starořecká bohyně pomsty Nemesis stíhá nemilosrdně každého přestupníka mravních zákonů, ať už se dopustil činu vědomě nebo nevědomě. Líčí se to příkladně v klasických tragédiích. Král Oidipos zabil nevědomky svého otce, ani on ani ostatní lidé o tom nevěděli, ale Nemesis ho bezohledně potrestala. V té tvrdosti je její velikost. Jak se na tomto pozadí vyjímá obraz křesťanského Boha, jehož velikost je v tom, že hříchy odpouští a člověk jej má napodobit?

 


Zpovědnice

12. 2. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Ve světě se děje mnoho zla. Bůh svět řídí, je jeho svrchovaný vládce. Dokáže spravedlivě potrestat všechny viníky? Požadavek dokonalejší spravedlnosti než ta, které se dočkáme na zemi, vede lidi k nutnosti uznat Boha, který spravedlivě odměňuje dobré a trestá zlé. 


Kazatelna

26. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

V synagogách se Židé scházívali, aby četli knihy Zákona Božího a proroků a aby slyšeli jejich vysvětlení od kompetentních učitelů. Podle přání Krista se křesťané začali scházet k lámání chleba. Obojí tradice se brzy spojila v jednu liturgii, která celá má ráz kristologický. Podle vysvětlení Origenova tu k nám týž Kristus přichází osobně: v první části pod způsobou lidského slova, v druhé části pod způsobou lidské stravy, chleba a vína. 

 

 


Křtitelnice

14. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Ve farních kostelích ovšem nechybí křtitelnice. Vždyť je křest první a základní svátost. V našich zemích jsou křtitelnice skrovného rázu. V Itálii naopak bývá baptisterium u starých katedrál jako nezávislá budova. Je to památka na starou dobu, kdy se křtily dospělé osoby ponořením pod vodu v nádrži, do které se sestupovalo třemi schody při trojím vyznání víry v nejsvětější Trojici. Základ obřadu je ve slovech Kristových, daných apoštolům jako odkaz při rozloučení: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ (Mt 28,19). 


Jesličky

5. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

O vánocích se staví a osvěcují v kostelích jesličky, betlémy. Je to starý zvyk od doby sv. Františka z Assisi. V Itálii je vídáme i na náměstích, na nádražích, ve školách. Závodí se o to, kdo bude mít lepší. Blízko Neapole je poutní místo Monte Vergine a tam je možno vidět výstavu různých druhů betlémů, posbíraných ze světa. Lidové folkloristické umění se tu dokáže uplatnit. Ale přes tu všecku různost se tu stále vrací jeden motiv: všeobecná radost celého stvoření, že se konečně dočkalo vykoupení. 

 

 


Jsem hříšník a hříchu zaprodán (Řím 7,14)

9. 12. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

České slovo hřích má stejný filologický kořen jako "horší", jde tu tedy o druhý vážnější stupeň zla. V čem se liší od předcházejících? Všelijaká zla nás pronásledují zvenčí: od počasí, od osudu, od zlých lidí. Zavinil je někdo jiný. Hřích však je zlo, které pochází od nás samých. 


Pokrokovost v Kristu

27. 11. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

V běžném životě potkáváme lidi pokrokové i zpátečníky. I v církvi jsou tzv. konzervativní a progresivní teologové. Kterým z nich dáme za pravdu? Rozvážní lidé radí k rozumnému kompromisu, ke zlaté střední cestě. Ale kdybychom zůstali jenom u této rady, chtěli bychom problém vyřešit jenom profánně.

 

 

 


Zjevení hříchů

21. 11. 2008  Tomáš kard. Špidlík

V první církvi byly zpovědi veřejné. Dnes se to děje soukromě a potichu a zachovávání zpovědního tajemství je velmi přísné. Ale kdosi k tomu dodal skepticky: „Nic to nepomůže, na posledním soudě, při vzkříšení z mrtvých se všecko vyjeví a všichni budou vidět i ty nejtajnější hříchy všech lidí.“ 


Andělé

14. 11. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Jsou skutečně andělé? Písmo svaté o nich mluví často a při různých okolnostech. Slovo anděl však není jméno, je to prostě označení funkce, znamená posel Boží, řecky angelos.


Otče náš

7. 11. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Pohané se snažili božstvu přiblížit a nějak si je naklonit. Židé poznali z vypravování o babylónské věži, že je to marný pokus. Ale je také nepotřebný, protože Bůh sám stále z nebeských výšin sestupuje ke svému lidu a prokazuje mu dobrodiní. Proto první modlitba zbožných není prosba o něco, ale děkování za všecko dobré, co dostávají. Modlitby v synagogách tedy začínaly připomínáním všeho dobrého z minulosti a pak teprve se přidávala prosba, aby Hospodin pokračoval ve své péči o svůj lid a o každého jednotlivce zvlášť. Za jednu věc však bylo potřeba prosit konkrétně: za odpuštění hříchů, za to, že tak často na Boha zapomínáme a obracíme se jinam.

 


Láska

31. 10. 2008 Tomáš kard. Špidlík

V lásce je vrchol křesťanské dokonalosti. Je to tedy hlubina tajemství. Sv. Jan Klimak pěkně píše: "Kdo mluví o lásce, mluví o Bohu samém, protože Bůh je láska (1 Jan 4,8)."


Laický stát

22. 10. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Co je to laický stát? Táboroví řečníci protiklerikálních stran v tom mají jasno: o náboženství se ve veřejném životě nesmí mluvit. Jsme v demokracii, Každý má svobodu věřit, co chce, ale jenom soukromě. Stát jako takový je ateistický. 

 

 

 


Almužna

Homilie k 27. neděli velikonoční

6. 10. 2008  Tomáš kard. Špidlík

V kostelích se vždycky vybíralo na chudé. Dávat almužnu se považuje za podstatnou křesťanskou ctnost. Píše o tom už sv. Pavel a sv. Jakub. Ale to řecké slovo už hodně změnilo svůj význam. Dát někomu almužnu dnes znamená najít v peněžence nejmenší možný penízek, který poslouží k tomu, abych se zbavil toho, kdo prosí. Řecké elemosyné označuje na prvním místě vnitřní postoj: smilovat se, mít milé srdce, pocítit bídu druhého, jakoby byla naše vlastní.


Práce

25. 9. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Sv. Jan Zlatoústý hřímá zbohatlíkům na císařském dvoře proti rozlišování mezi prací služebnou a svobodnou: „Sluhy a otroky ti nedal Bůh, ti pocházejí z hříchu, Bůh ti dal dvě ruce...“ Končí pak závěrem z listu sv. Pavla: „Kdo nechce pracovat, ať tedy nejí!“ (2Tes 3,10). V životopisech světců, kteří pocházeli ze šlechtického stavu nebo z bohatých rodin, se výslovně podtrhuje okolnost, že rádi dělali nízké práce, ačkoli jimi pak jejich okolí pohrdalo. Křesťané tedy odmítli považovat duševní práci za zásadně vyšší a dokonalejší. Ale cítili i oni tu zásadní psychologickou potíž, o které jsme se zmínili, že totiž práce člověka přetváří a pohlcuje.

 


Homilie o moci kříže

12. 9. 2008  Sv. Jan Chrysostomos, arcibiskup konstantinopolský 

Kříž se stal slavnou trofejí vztyčenou proti zlým duchům; mečem, který usmrtil hřích; kopím probodávajícím srdce nepřátelského hada. Kříž je projevem laskavosti Otce, pramenem slávy Syna a požitkem Svatého Ducha. Kříž je ozdobou nebes, jistotou Církve, světlem světa. 

 

 

 


Náprava zla

11. 9. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Jak napravit zlo, které neustále proniká do našeho života? I v mechanických poruchách začneme brzy rozlišovat mezi škodou napravitelnou a nenapravitelnou. Rozsah jedné nebo druhé situace závisí na tom, je-li někdo optimista nebo pesimista. Nás křesťany ovšem zajímá tato otázka z mravního hlediska. Jak a nakolik se dá napravit zlo, které považujeme za největší, tj.hřích. V katechismu jsme se sice naučili, že se dá každý hřích odpustit a napravit pokáním. Ale není snadné tyto výrazy správně pochopit a vytušit jejich hloubku.

 


Úzkou branou

4. 9. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Říká se, že člověk dělá, jak myslí. Ale stává se i obráceně, že se lidské myšlení přizpůsobí způsobu práce, kterou děláme. Princip snadnosti se z techniky přenáší i do duševní činnosti a dokonce i do sféry Ducha a náboženského postoje k světu.


Anekdota – nepochopený obraz

27. 8. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Žijeme v době obrazů, díváme se na zprávy v televizi, chodíme se dívat na filmy, na všech nárožích jsou obrazové plakáty. Bohužel lidé neumějí obrazy číst a umělci zapomněli, že mohou a mají obrazem vyjádřit hluboké pravdy, na které slovní mluva nestačí.

 

 

 


Tělesný život

Homílie k 18. neděli v mezidobí

6. 8. 2008  Tomáš kard. Špidlík

V antice kvetl kult těla. Ale v této euforii pro tělo se skrývala hluboká nostalgie. Filosofové, ať už patřili ke kterékoli škole, docházeli ke stejným závěrům. Pohrdají tělem jako "nepřítelem" duše. Je-li tělo užitečné, pak je to jenom otrok, kterého se zbavíme hned, když přestává sloužit. To ovšem neodpovídá křesťanské víře, která učí, že má tělo vstát z mrtvých spolu s Kristem, že je chrámem Ducha svatého, že má člověk oslavit Boha i v těle.


Vnitřní mír

24. 7. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Svobodný člověk nesnadno snáší podřízenost. Snadněji ji přijme, jde-li o násilí vnější. Od mládí jsme si navykli, že nemá smyslu protestovat proti špatnému počasí, ba dokonce ani ne proti státní vládě. Ale jednu svobodu si nechceme dát vzít: svobodný úsudek o tom, co se děje. Nemohu dělat, co bych chtěl, ale alespoň si mohu myslet, co chci. Proto je nám zásadně nesympatický každý, kdo nám vnucuje svůj náhled.

 

 


Zjevení

Homilie ke 14. neděli velikonoční

8. 7. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Je normální, že nevěříme snadno nenormálním osobám, které propagují samy sebe svými viděními. Ale zase naopak církev je poslána, aby učila zjevené pravdy. Je proto důležité umět rozeznat, co vlastně zjevení je nebo není, a jak se projevuje. Český výraz "zjevení" je výrazný: něco se začíná jevit, objevuje se. Řecký termín je téhož rázu. Svátek zjevení Páně se nazývá epiphania, něco co vyšlo na povrch. Latinské revelatio je obrazné, odsunula se z něčeho rouška, velum, která zahalovala, je to tedy odhalení skryté skutečnosti.


Východisko

Homílie k 12. neděli v mezidobí

27. 6. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Dokážeme-li člověku pomoci, aby mohl uplatnit to, co dovede, je nám za to vděčný. Naopak zase vzroste antipatie, rozjitříme-li v něm to, co ho bolí... Taková a podobná pravidla tedy stanovíme, když jde o styk s druhými lidmi. Platí něco podobného i pro styk s Bohem, v náboženství? Odpověď bude podle toho, jak si představujeme Boha. Vidíme-li ho jenom jako ideál dobra, pak bude náš náboženský postoj výlučně moralistický: mravní zásady jsou takové a takové, tu se nesmí smlouvat. Vypadá to ušlechtile, ale mohlo by to být i pokrytecké.

 


Evangelium sv. Matouše

Homilie k 11.neděli v mezidobí

19. 6. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Bible uznává za svoje čtyři evangelia: Matouš, Marek, Lukáš, Jan. Jsou pochopitelně trochu odlišná. Někteří kritici z toho chtěli odvodit námitku proti jejich pravosti. Ale dá se jim odpovědět, že právě ta odlišnost je známkou pravosti. Mají-li čtyři osoby vypsat vzpomínky na osobu, kterou dobře znali, je docela normální, že každý z nich mluví nejvíc o tom, co zaujalo jeho samého osobně a soustředí se také víc na to, co zajímá posluchače, ke kterým se obrací. Tak je tomu i v případě evangelistů. 


Odpovědnost za svět

11. 6. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Bůh stvořil svět, vytvořil celou skutečnost svým slovem. Ale ke světu patří i poslední Boží dílo, nejdokonalejší ze všech, tj. člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26-27). Protože má Boží vlastnosti, především život a aktivitu, nemůže pasivně přihlížet k stvořenému světu. 

 

 

 


Eucharistie

4. 6. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Moderní čtenář se diví, proč se v bibli u všech důležitějších osobností udává jejich rodokmen až do desátého a dalšího kolena. Když dostal Abrahám od Boha rozkaz, aby opustil svou zemi a své příbuzné, stal se vyděděným uprchlíkem. Co tím rozkazem Bůh zamýšlel? 


Rodina

28. 5. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Staří Otcové církve považovali za své povolání ukázat pohanskému světu krásu panenství, plodnost celibátu těch, kteří pro lásku ke Kristu opouštějí otce a matku. Jsou však mezi nimi někteří, hlavně ti, kteří se stali biskupy ve velkých městech, kteří si plně uvědomili, že začátek opravdu lidského a duchovního růstu člověka je v dobré rodině. Mezi nimi vyniká sv. Jan Zlatoústý. Jako biskup světáckého velkoměsta Cařihradu poznal, kam jde společnost, ve které upadne vliv dobré rodiny. I mnichy, kteří dobrovolně a svatě zvolili celibát, napomíná: "Nemluv pohrdlivě o hnízdu, z kterého jsi vyšel!"

 


Budete jako bohové

Homilie k 7. neděli velikonoční

13. 5. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Po vyhnání z ráje jsou lidé stále pokoušeni udělat své vlastní bohy, modly, které by uctívali. A největší pokušeni je dosáhnout nebe svými vlastními lidskými silami, postavit si babylonskou věž, která je začátek všeho zmatku na světě. Jak tedy máme přistoupit k problému náboženství, jak se dívat na Boha lidskýma očima a myslí? Na prvním místě je jasné, že nemůžeme k otázce přistoupit tak, že vycházíme jenom z člověka, který by toužil po tom, aby se stal bohem.  


Svátosti

Homilie k 6. neděli velikonoční

28. 4. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Svátosti jsou modlitby obrazné, symbolické. Otčenáš se mohu pomodlit soukromě, jenom v duchu, ani rty nemusím pohybovat. Ale nemůže se tak křtít. 

 

 

 


Vládnout jiným

Homílie k 5. neděli velikonoční

21. 4. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Ve Starém Zákoně ustanovoval Bůh vládce nad lidem - Mojžíše, Davida, Šalomouna aj. Nebyli tu k tomu, aby lidu poroučeli podle své vůle, ale aby lid bezpečně vedli. K jejich soudu se poddaní utíkali, aby jim pomohli k právu, aby je uchránili před nebezpečími. Bůh dával proto vládcům zvláštní sílu a moudrost. Jenom tak se uskutečnilo, že se uprostřed velkých světových mocností udržel při životě malý a slabý vyvolený národ. Vládnout tedy znamená pomáhat. To stojí oběti. 

 


Meditace písma

Homilie k 3. neděli velikonoční

15. 4. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Výraz meditace je sám v sobě zajímavý. Vzali jsme jej z latiny, meditari, ale i to navazuje na hebrejské slovo haga, které znamenalo původně šuškat, polohlasně šeptat, uprostřed jiných lidí si říkat sám pro sebe něco svého, po případě to sdělit nejlepšímu příteli. Metaforicky to nazvali latinští mniši také ruminatio, přežvykování. Zvířata, která nazývají přežvýkavci, jsou pozoruhodná tím, že rostou mohutně a sílí, ačkoli mají jenom slabou stravu, někdy jenom planou trávu. Ale mají dokonalý proces trávení, využijí pro sebe všeho, co je obsaženo v polním stéblu. Tohoto naturalistického obrazu použili tedy k sycení duše Písmem. Každé Boží slovo má v sobě skryto hloubku, která se dá jenom postupně strávit.


Čas a věčnost

Homilie ke 2. neděli velikonoční

3. 4. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Starý Zákon mluví o lidské touze po věčnosti. Pozorujeme to i ve své vlastní zkušenosti? Umělci chtějí vytvořit dílo věčné hodnoty, dva upřímně zamilovaní si slibují věrnost navěky. Dosáhnou toho? Starý Zákon to matně slibuje, ale Nový to poselství jasně přináší. 


Vejce velkonoční

27. 3. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

„Budou brzo velkonoce,“ říkají lidé, když se objeví ve výkladech cukrářů nazdobená čokoládová vejce. Ale to už je průmyslová dekadence. Dříve se dělaly doma pracně kraslice, vyrývané nožíkem a malované barvami. Byla to skutečná vejce. Kde se ten zvyk vzal a jaký je jeho význam? 

 

 

 


Sestup do pekel

Homílie k 5. neděli postní

19. 3. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Modlíme se ta slova ve Věřím v Boha, ve vztahu ke Kristu: "Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých". A přece zaváháme, když máme dětem vysvětlit, co ten sestup do pekel znamená. Vzpomínám si, jak nám kdysi dávno náš pan kaplan velmi kladl na srdce, že tu nešlo o peklo, ale o předpeklí, kde čekaly duše spravedlivých na příchod Krista. Barvité líčení tohoto předpeklí z dětských dob se mi znovu oživilo, když jsem mnohem později četl homilie sv. Efréma. I ty jsou názorné, básnické. Ale teologický a duchovní smysl těchto výrazů se lépe pochopí na obrazech, zvláště na východních ikonách. 

 


Zpytování svědomí

Homílie

10. 3. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Kázání Otců církve je po mnoha stránkách výzvou ke zpytování svědomí před Bohem a před vlastní spásou. V pastorační literatuře se nejdříve tento prostředek k udržení horlivosti doporučoval křesťanům, žijícím ve světě a v jeho nebezpečích, ale brzy se stal jedenou z hlavních součástí klášterní askeze. Jeho hlavním cílem pak je poznání sebe. Sv. Jan Zlatoústý píše: "Zkoumejme své svědomí po vzoru obchodníků a provádějme účtování, abychom věděli, jakého jsme zisku dosáhli tento týden, minulý týden a jakého dosáhneme příští týden." Dnes si často myslíme, že hlavním nebo dokonce výlučným cílem zpytování je poznat své hříchy a chyby, abychom činili pokání a rozhodli se polepšit se. Někoho možná překvapí texty dávných duchovních vůdců, kteří zrazují od příliš podrobného zpytování chyb.


Zdrženlivost

29. 2. 2008  Tomáš kard. Špidlík

V Novém zákoně a v duchovní literatuře najdeme mnoho termínů, které s různým odstínem chtějí říci v podstatě totéž: zapírání, odříkání, duchovní vysvlečení, umrtvování. V řečtině je časté slovo apotagé, která doslovně znamení "dát sbohem" a připojuje se k tomu: světu, všemu. Jan Poustevník z Lykopole rozlišuje tři stupně odříkání: "Odřeknutí tělesné je opuštění jmění; odřeknutí psychické je zanechání vášní; odřeknutí duchovní znamená zříci se svého mínění. 

 

 


Střežení smyslů

20. 2. 2008  Tomáš kard. Špidlík

Dnešní člověk vážně zanedbává živé a radostné užívání smyslů. Prostí lidé na venkově v Indii nebo Indiáni v lesích chodili bosky, cítili půdu a její rytmus pod nohama. Nebyly tam značky u cest, osvětlené bulváry. Měli tedy stále napjaté uši a oči pozorovali, co se kde hne. Vnímali přírodu a žili s ní, to pak mělo důsledky pro zdraví a duševní rovnováhu člověka. Člověk v dnešním velkoměstě je proti nim smyslově zmrzačený. A křesťanská askeze, která vybízí ke "střežení smyslů", to má dokonce ospravedlnit?


Bleskové myšlenky

Homilie k 1. neděli postní

14. 2. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Každé morální zlo, hřích, má svůj první začátek ve zlé myšlence. Není to čistě teoretická myšlenka, ale popud, konkrétní nápad něco hned provést. Už u malého chlapce musejí napomínat: Nesmíš hned sahat po tom, co se ti zalíbilo, neodstrkuj a nebij hned každého, kdo ti odporuje. Musí se od prvních okamžiků učit rozeznávat, že se něco smí a něco nesmí. Vychovatelé si představují, že ho tak dobře vycvičí, že ho pak nic zlého nebude napadat. Ale v tom by se mýlili. Dokud člověk žije, zlé nápady ho neopustí. Některé, jak říká vtipně sv. František Saleský, umírají až půl hodiny po smrti. 

 


Společenstevní zkušenost Bratrstva dvanácti apoštolů

11. 2. 2008 Otec Élisée

Tak jako u apoštolů je náš společenstevní život založen na převratné zkušenosti příchodu Ducha Svatého do našich životů. Ať už je náš následující vývoj a naše chápání "charismatické obnovy" jakékoli, skutečnost přetrvává. Narodili jsme se z Ducha, který vane kudy chce, a často převrátil naruby naše opěrné body a bývalé jistoty. Tato osobní zkušenost Ducha, v širší míře nesdělitelná, je neoddělitelná od prostředí společenství, v němž se odehrála. Duch Svatý se ukázal jako síla a průvodce našeho (nového) života uvnitř společenství bratří. Pro mnohé to byl pramen zcela nového pohledu na církev (ecclesia, konkrétní shromáždění věřících), a dal podobu některým základním výrazům Druhého vatikánského koncilu, jako je pojem "lid Boží".

 


Lékaři a léčení

Homílie

6. 2. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Někteří egyptští mniši tvrdili, že je nedostatkem víry v Boží prozřetelnost volat lékaře v případě onemocnění. Bůh dává zdraví i nemoc, člověk má přijmout to, co přišlo. Ale sv. Basil, který napsal trvalá pravidla pro mnichy, je jiného mínění. Bůh stvořil léčivé byliny a lékaře, abychom jich užívali v případě potřeby. Nejsou proti Boží prozřetelnosti, ale v její službě

 

 


Aposticha

Z modliteb na úvod Velkého postu

5. 2. 2008  (pb)

 

 

 

 

 

 


Živé slovo Boží

Homilie k 3. neděli v mezidobí

31. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Postěžoval si jeden mladý kněz: "Účastnil jsem se biblického kursu, abych se lépe seznámil s Písmem svatým. Slyšel jsem tam mnoho zajímavých věcí, ale celkově jsem zklamán. Co z toho povím věřícím v kostele? My potřebujeme, aby to bylo Boží slovo pro život a ne pro učené studie historické a filologické." Ta stížnost je oprávněná, ale jenom částečně.

 

 


Trestá nás Bůh?

30. 1. 2008  John Breck

U mnoha křesťanů, jak východních, tak západních, přetrvává obraz Boha, který vychází z období středověké scholastické teologie. Chápou Ho a bojí se Ho tak, jako by to byl strašný soudce, který od nás v hněvu nad naší hříšností vyžaduje, abychom nějak pykali: zaplatili za utišení Božího hněvu. Třebaže věří ve spasitelské dílo Krista na kříži, jsou také přesvědčeni, že pro svou záchranu od věčného zatracení musí vykonat osobní pokání za své hříchy, které sami obětují ve formě nějakého díla, hromaděním dobrých skutků, které převáží jejich hříchy na miskách božské spravedlnosti, nebo snášením osobního utrpení, aby se očistili z provinění a osvobodili se z následků hříchu, totiž smrti. 

 

 

 

 


Obrazy mluví

Homílie k 2. neděli v mezidobí

24. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Ve východní ikonografii se opakuje programově text Symenona Soluňského: "Vyučuj slovy, piš v listech, maluj barvami podle tradice; malba je tak pravdivá jako Písmo, milost Boží je v ní, protože to, co se zobrazuje je svaté." Kostely jsou ozdobeny obrazy a církev je považuje za svaté. Ve Starém zákoně byly zakázány, protože tu bylo stálé nebezpečí modloslužby. Začaly se však množit v Novém zákoně. Otcové církve to odůvodňovali tím, že při vtělení Krista sám Bůh vymaloval svůj hmotný obraz, který pak napodobujeme. 

 

 

 


O Boží vůli a svobodě

22. 1. 2008  Starec Siluan

Je velkým dobrem odevzdat se vůli Boží. Potom je v duši pouze Pán; nevstupují do ní jiné myšlenky, modlitba se stává čistou, a srdce pociťuje lásku Boží, i kdyby tělo trpělo.Když se duše zcela odevzdala vůli Boží, začíná ji řídit samotný Pán. Duše je vedena přímo Bohem, i když dříve byla vedena učiteli a Písmem. Ale je vzácné, aby Učitelem duše byl samotný Pán a aby ji vedl milostí Svatého Ducha.

 

 

 

 


Křest

Homilie ke slavnosti Křtu Páně

14. 1. 2008  Tomáš kard. Špidlík 

Sv. Jan Zlatoústý se zamyslil nad tím, že některé modlitby jsou vyslyšené a některé ne. Čím to je? Obvyklou a správnou odpověď dávají duchovní spisovatelé: Bůh může vyslyšet lidský hlas jenom když je ve shodě s ním, když ho prosíme o to, co on sám chce. Nejsme si ovšem jisti, kdy to tak je. Ale v jednou případě si můžeme být jisti; to je ten, když upřímně prosíme o odpuštění hříchů. To Bůh skutečně rád dělá a i církvi svěřil moc, aby to dělala jeho jménem. Jak to církev dělá? Především modlitbou. Kyrie eleison, Pane smiluj se, je motiv, který se v liturgii nejčastěji opakuje. Ve svátosti smíření, ve zpovědi, se ta modlitba stává neomylnou tak jako při křtu, kde se ta víra vyjadřuje symbolickým omýváním. 

 

 


Zázrak víry

Homilie ke slavnosti Zjevení Páně

7. 1. 2008  P. Tomáš kard. Špidlík 

Když sv. Pavel poprvé vstoupil na evropskou půdu ve Filipách, nevítali ho s nadšením, ale skončil ve vězení, které se tam dodnes uchovalo jako památka prvního evropského protestu proti křesťanství. Za dva tisíce let už takových a větších protestů bylo velké množství, dispozice k víře se zdají den ze dne horší, ale div divů, víra doposud existuje i tam, kde už neměla psychologickou oporu. Vždycky si ji nějak najde, spojí se s kulturou, ve které žije, s duší národa, s folklorem. 

 


Společenstevní zkušenost Bratrstva dvanácti apoštolů

Shrnutí přednášky na sympóziu 23. 9. 2007 v Káně

2. 1. 2008  Otec Élisée

Tak jako se apoštolové museli otevřít moudrosti Písma - a to je dílo Ducha Svatého - stejně tak je rozhodujícím momentem křesťanské cesty zkušenost ohně Ducha.Tato zkušenost není vyústěním, ale začátkem vytyčené trasy pro nový život. Nejedná se o nějakou konkrétní událost, ale o duševní stav, o dynamiku, způsob bytí. 

 

 

 


Poznej se!

Homilie k 3. neděli adventní

17. 12. 2007  P. Tomáš kard. Špidlík 

Země se točí denně okolo své vlastní osy. I duševní život má svou osu. Člověk myslí většinou na sebe, na své vlastní zájmy a okolo nich se točí jeho myšlení. Je to pomýlené? 


Mlčení

Homílie ke 2. neděli adventní

12. 12. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

Někteří svatí po celá léta nepromluvili slovo, nebo alespoň každoročně po celou postní dobu. Není to přehnané? Vždyť je člověk tvor dialogální, schopnost rozmluvy je jeho velké privilegium. Umlčet někoho znamená zbavit ho jeho důstojnosti. Ale zase naopak čteme, jak moudří muži doporučovali mlčet. Od starých řeckých filosofů pochází výrok: příroda nám dala dvě uši, ale jen jedna ústa. Opakuje se přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Jak najít tedy správnou rovnováhu v užívání jazyka?

 


O rozdílu mezi křesťanskou láskou a lidskou spravedlností

6. 12. 2007  Starec Siluan 

Lidé obvykle chápou spravedlnost v právním pojetí. Odmítají jako nespravedlivou myšlenku, aby někdo na sebe vzal zodpovědnost za vinu někoho druhého. To se neslučuje s jejich právním povědomím. Ale duch lásky Kristovy je jiné podstaty. Ve smyslu této lásky není vůbec zvláštní, ale zcela přirozené sdílet zodpovědnost za vinu toho, koho milujeme, a dokonce ji celou převzít na sebe. Co víc, právě tím převzetím viny druhého se projevuje opravdovost lásky a skutečně si ji uvědomujeme.

 

 


Kristus Král

Homilie k neděli Krista Krále

27. 11. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Jeden z italských jezuitů, který dává často exercicie, duchovní cvičení, mně dal tuto otázku: Já se snažím stále přidržovat ignaciánské metody a sleduji meditace, jak jsou v exerciční knížce. S jednou však mám potíže. Na počátku tzv. druhého týdne je rozjímání o Kristu králi: „Představme si dobrého krále, vyvoleného Bohem. Ten pak mluví: „Mám v úmyslu dobýt celou zemi.“ Ti, kdo mají čest v těle, poznamenává sv. Ignác, se ochotně nabídnou, rozhodnou se okamžitě, aby se dali takovému králi do služby, aby pak spolu s ním měli podíl na vítězství a na vládě.K tomu dodal dobrá páter exercitátor: Přirovnání je přirovnání, víme co se tím míní. Ale je barokní, hodí se do doby španělských dobyvatelů, ale dnešním lidem se nelíbí. Je triumfalistické. Neznáte něco, obrátil se páter na mne, z východní spirituality , co by nahradilo tuto meditaci nějakým vhodnějším obrazem?

 

 

 


Poznání hříchu

Homilie k 30. neděli v mezidobí

30. 10. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Zavedl jsem známého na východní liturgii. Byl právě začátek postní doby. Obřady vedl stařičký biskup a můj známý se nemohl vynadivit, kde bere sílu k tolika poklekáním a hlubokým poklonám až k zemi. Vzal si text, aby mohl sledovat slova modliteb. Líbily se mu zpěvy. Ale najednou zavřel knížku a řekl mě: „Pojďme pryč, už nemohu!“ „Co je ti? Je ti to dlouhé?“ – „Pojďme, venku ti to povím.“ To, co mě venku pověděl, už jsem slyšel tolikrát, nebylo to nic nového, stará námitka: „Proč je tam tolik toho hříchu? Copak není v křesťanství nic lepšího než pořád padat na kolena, bít se v prsa a volat: Smiluj se nade mnou, bídným hříšníkem?“ 

 

 


Síla slova

Homilie ke 27. neděli v mezidobí

11. 10. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

Z úst člověka vycházejí slova. Je jich daleko víc, než jich mí svět zapotřebí. Ale plýtváme jimi, protože je nebereme vážně. I "Následování Krista" opakuje výrok starých mudrců: "Co jiného jsou slova než slova. Létají vzduchem, ale kámen nerozrazí." 


Prodej vše, co máš

Homilie ke 26. neděli v mezidobí

1. 10. 2007  Tomáš kard. Špidlík

To, čemu říkáme řeholní chudoba, je pro některé lidi problém. Když jsou sestry chudé, neměly by mít nic. Když slibují františkánskou chudobu, proč mají domy? Ať poslechnou Krista, který řekl: „Prodej vše, co máš a prodej chudým!“(Mt 19,27).

 

 


Láska k dalšímu

Homilie na 24. neděli v mezidobí

18. 9. 2007 Tomáš kard. Špidlík 

Odjakživa jsme slyšeli mluvit o lásce k bližnímu, tj. k tomu kdo je nám blízko a ne k tomu, kdo je daleko. Co má tedy znamenat ta "láska k dalekému", kterou hlásá Nietzsche ve své pověstné knize "Tak pravil Zarathustra"? Myšlenka německého filosofa je v krátkosti tato. To, čemu říkáme láska k bližnímu, ve skutečnosti není nic jiného než sentimentalismus. Dojímáme se, když vedle nás někdo pláče, když má hlad, když je mu zima. Pod vlivem tohoto dojetí hledíme bližnímu pomoci. Ale nestačíme na to. 

 


Náboženství uvědomělé nebo zvykové?

10. 9. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Smáli se jednomu jezuitovi, který byl nerozhodný a dlouho si nemohl vybrat vlak, kterým pojede. Dali mu radu, aby si podle sv. Ignáce vzal arch papíru, udělal vprostředku čáru, na jednu stranu si napsal všechny vlaky, které tam jedou, na druhou všecky, které tam nejedou, aby si představil, že má umřít, že je to jeho poslední svobodná volba a pak ať se s pomocí Boží rozhodne. Žert parafrázuje skutečný text ignaciánských exercicií... Nás však teď nezajímá způsob, jako spíš zásadní otázka, která se stala v poslední době aktuální: Máme se často k něčemu rozhodovat, stále hledat, nebo stát pevně na tom, co jsme jednou začali, prostě jít dál a netrápit si hlavu?

 


Běžné ateisty nepřítomnost Boha netrápí

Říká o "krizi víry" Matky Terezy O. Raniero Cantalamessa

5. 9. 2007 (RV)

Světovým tiskem proběhla v těchto dnech zpráva o chystaném zářijovém vydání soukromé korespondence bl. Matky Terezy z Kalkaty. Většina komentářů světového tisku byla silně poznamenána obvyklou snahou žurnalistů vyvolat zájem čtenářů o jejich články a zároveň neznalostí základních pojmů křesťanského duchovního života, takže se většinou objevovaly titulky jako "Matka Tereza ztratila víru" anebo "Dopisy Matky Terezy odhalují krizi víry" (ČTK). Ve skutečnosti se pod výrazy "duchovní temnota" nebo "duchovní noc", o nichž je v dopisech řeč, skrývají zkušenosti víry, které se v životech světců všech dob v křesťanské tradici běžně vyskytují. 

 


Chudoba a zajištění

7. 8. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Jeden ze sarkastických výroků Chestertonových: bohatí lidé poslouchají v kostele kázání o blahoslavených chudých a jsou spokojeni, protože už dávno vědí, že stačí být chudý duchem, že nepotřebují nic ztratit z peněz, které mají dobře uložené v bance. ... Lidé se rádi dojmou evangeliem, když jsou si při tom jisti, že to od nich nic nežádá pro denní život. Ale v otázce chudoby se na první pohled jeví dost protichůdné i učení Písma. Kázání na hoře, které považují za konstituční řeč Ježíšova království, začíná tím, že blahoslaví chudé (Mt 5,3). Jsou to opravdu ti, kdo nic nemají, kdo všecko ztratili?

 


Modlitba celníkova

Meditace s otcem Lvem Gilletem

1. 8. 2007  Mnich východní církve 

Proč Ježíš staví výše celníkovu modlitbu než tu farizeovu? Důvody této preference se zdají být jasné. A přece jen málokdy ti, kdo toto podobenství vykládají, dojdou až k jeho základu.


Legenda o starci Simeonovi

25. 7. 2007  Jean Valentin

To, co si můžeme pro sebe vzít při čtení sv. Lukáše, a co zachovávají liturgické texty svátku Setkání Páně, to je část svědectví. V této chvíli se setkává stará smlouva v podobě velmi starého muže, toužícího po svém konci, s předmětem svého očekávání. 


Neomylnost papeže

26. 6. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Nezmýlí se jenom ten, kdo nic nemyslí a nesplete se v práci ten, kdo nice nedělá. Jak je tedy možné připisovat neomylnost papeži, který dosazuje lidi na nejodpovědnější místa, který se cítí povinen vést celé lidstvo na cestě spásy a který neučí matematiku, ale tajemství zjevené víry, která přesahují lidské chápání, jsou nedostupná pro matematiku i logiku?

 

 

 


Nové přikázání (Jn 13, 31-35)

Promluva k evangeliu 5. neděle velikonoční

7. 5. 2007  Tomáš kard. Špidlík

I křesťané vidí zlo na lidech. Ale přesto jim svět připadá jakoby to byl maškarní ples. Otcové církve považovali vnější podobu lidí za ošklivou masku, kterou si nasazují. Musíme jim všem pomoci, aby ji sejmuli, aby špínu z obličeje smyli. Křestní voda a slzy pokání, jak píše sv. Efrém, očistí každý ošklivý obličej tak, že v něm zazáří původní krása a zablýskne se jasem, světlem Božím. 

 

 


Promluva patriarchy Bartoloměje na Svatou Paschu 2007

23. 4. 2007  Patriarcha Bartoloměj 

Kristovo vzkříšení ukončuje nejistotu. Smrt již není vládcem života, není nevyhnutelným koncem naší existence. Náhrobní kameny nezastiňují navždy naši existenci nikdy nekončícím tichem. Kámen, který uzavíral Kristův hrob, byl odvalen a Kristus z něj vítězně vyšel, Pán nad smrtí, nezasažen jejím ostnem, prvorozený z mrtvých. Od té chvíle za Ním zůstávají dveře hrobky otevřené pro všechny. Strach ze smrti je pryč pro všechny, kteří chtějí jít v Kristových šlépějích. Všechno bylo naplněno radostí a nadějí. "Kde je, smrti, tvůj osten, kde je, peklo, tvé vítězství?," ptal se vítězně můj předchůdce svatý Jan Zlatoústý. 

 

 


Pokoj vám 

Homilie k evangeliu 2. neděle velikonoční

16. 4. 2007  Tomáš kard. Špidlík

O pokoji a míru se mluví v Bibli často, a to v mnoha odstínech. Někdy je to jenom obyčejný pozdrav, jako arabské Šalemalejkum. Ale je to také jeden ze slavnostních příslibů mesiášských, titul Vykupitele, který má být knížetem míru (Iz 9, 6). Izajáš líčí jeho dobu rajskými barvami: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče a žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit... Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé svaté hoře... (Iz 11, 6-9). Ježíš potvrdil splnění těchto příslibů při řeči na rozloučenou při poslední večeři: „Dávám pokoj, svůj pokoj vám dávám“ (Jn 14, 27). A po zmrtvýchvstání pozdravil apoštoly tak, jak dnes zdraví biskup: „Pokoj vám“ (Jn 20, 21). 


Květná neděle

2. 4. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

Není ta mládež, která jásá při Kristově příjezdu, obětí klamu? Vždyť Ježíš vstupuje do Jeruzaléma, ne aby vládl, ale aby byl vládci této země odsouzen k smrti. Jak ten protiklad vyřešíme? My se ovšem snažíme myslet logicky a logika nesnáší protiklady současně. Proto je oddělíme časově: napřed a potom. Ježíš musel napřed trpět na Velký pátek a za tři dny nato vstal oslavený z mrtvých. Tak se to přihodilo v jeho osobním životě, tak tomu je i v historii, v jeho mystickém těle. Nyní trpí pohrdáním a pronásledováním, ale na konci věků přijde ve slávě jako král celého vesmíru. Logika je s tímto rozdělením spokojena. Ale má tu potíž teologie. V času myslíme my, ale v mysli Boží je všechno současné, přítomné i budoucí. 

 

 


Sv. Jan Klimak

30. 3. 2007  Valere De Pryck

Jan Klimak popisuje, jak prakticky zavést do života ctnosti, nezbytné pro pokrok na cestě k dokonalosti, a dokresluje to příběhy a osobními vzpomínkami. Základem je poslušnost k představenému; smutek nad nedostatečnou láskou; slzy lásky, které jsou darem Božím, znamením působení a přítomnosti Pána, zármutek, který vede k radosti.Ke ctnostem staví do protikladu nepravosti a každé z nich přiděluje jednu příčku svého žebříku: hněv, acedie (zahořklost), obžerství, chlípnost, bezcitnost nebo nedbalost, které se staly zvykem, nakonec domýšlivost a pýcha. 

 

 


Feminismus u Otců Církve

Homilie na 5. neděli postní

26. 3. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Teoreticky to zní velmi přesvědčivě: všecky rozdíly mezi lidmi jsou následkem hříchu, v ráji nebyli páni a služební ani bohatí a chudí. A přece byl už v ráji, podle svědectví Písma, nějaký rozdíl mezi lidmi. Byli tu muž a žena. Jsou si rovni, jsou stejní?


Zpověď

Homilie na 4. neděli postní

19. 3. 2007  Tomáš kard. Špidlík

Umět litovat svých chyb je začátek moudrosti. Jenom tak platí to, co se říká, že se totiž člověk chybami učí. Udělá si totiž předsevzetí, že už podruhé totéž neudělá.

 

 


Katecheze o dědičném hříchu

Homilie na 3. neděli postní

12. 3. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

"Jak mám vykládat ve škole o Adamově vzpouře, o dědičném hříchu?", povzdychl si jeden katecheta. "Vždyť mi to dnes ani malí nevěří a já nevím, jak bych jim to měl podat, aby to bylo přijatelné." Jistě to není povzdech ojedinělý. Způsob, jak se o tom tématu mluvívalo dříve, nám rozhodně nevyhovuje. Moderní teologové v něm odhalili vícero nepřesností, které kazí celkový pohled na toto dogma.Nebylo by tedy lépe, říká se, kdyby se o něm raději mlčelo? 


Proměnění Páně

Homilie k 2. neděli postní

6. 3. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

Proč se čte evangelium o proměnění Páně na počátku postní doby? Zdá se, že má tuze slavnostní ráz a že by bylo líp, kdyby se četlo např. po velikonocích nebo po nanebevstoupení. Ale leckdo se podiví ještě víc, když odpovíme, že samo jméno svátku odpovídá postní době. Je to totiž doba pokání. Inspiruje se výzvou evangelia: "Čiňte pokání, přiblížilo se nebeské království!" (srv. Mt 4,17). Evangelisté ovšem nepsali česky. Řecké slovo pro pokání je známé: metanoia. Znamená vnitřní změnu, proměnění. 

 


Půst

Homilie na 1. neděli postní. 

28. 2. 2007  Tomáš kard. Špidlík 

Sv. Basil Veliký říká, že člověk je hmotný i duchovní současně, musí se tedy starat o obojí zájmy, ale tak, aby to bylo v přirozené míře. Tělo má své potřeby a hlásí se o ně. Ale co jsou opravdové potřeby? Křesťan, jak tvrdí sv. Bazil, má ostatním lidem ukázat, že není skutečných lidských potřeb tolik, kolik si lidé namlouvají. Kdo se uskrovní v jídle, ušetří peníze i čas na lepší věci a i jeho tělesné zdraví tím netrpí. Vždyť mnoho nemocí pochází z přejídání a ne z postu. 

 

 


Obrátit se znamená nepovažovat se za stvořitele sebe samého

Promluva papeže Benedikta XVI.

26. 2. 2007  (rv) 

Postní doba je tedy již od samého začátku prožívána jako období bezprostřední přípravy na Křest, který je slavnostně udělován během Velikonoční vigilie. Celá postní doba byla cestou k tomuto velkému setkání s Kristem, k tomuto ponoření v Krista a obnovení života. My už jsme pokřtěni, ale Křest v našem životě velmi často není moc účinný. Proto je postní doba i pro nás opětovným "katechumenátem", v němž jdeme znovu vstříc našemu Křtu, abychom jej znovu objevili a hluboce prožili, abychom se znovu skutečně stali křesťany. 


"Budou hledět na Toho, kterého probodli"

Poselství Benedikta XVI. k postní době 2007

21. 2. 2007  Česká sekce RV

Postní doba je časem příhodným k tomu, abychom se učili stát s Marií a Janem, milovaným učedníkem, vedle toho, který na Kříži přinesl oběť svého života za celé lidstvo.


Kristus a Antikrist

Homilie na 4. neděli v mezidobí

30. 1. 2007  Tomáš kard. Špidlík

I Antikrist sympatizuje s Kristem, který odsoudil nepřátelství mezi lidmi a hlásal mír celému světu. Toto mínění o Kristu má bohužel nový vládce světa jenom na počátku. Studuje problém křesťanství důkladněji a přijde k závěru, že byl Kristus snílek. Měl mnoho dobré vůle, ale jeho učení si protiřečí. Hlásal bratrství všech lidí, všeobecnou lásku. Ale přitom začal rozdělovat lidi na dobré a zlé, na věřící a nevěřící. Založil církev, která sice sjednotila po 2 000 letech jakž takž velkou část světa, ale proti ostatním se postavila a tak zase vytvořila blok stojící proti druhému. Už je tedy na čase, myslí si Antikrist, abychom konečně tyto morální požadavky opustili nebo je alespoň považovali za něco docela soukromého. Pro veřejné soužití platí: dát každému, co chce, a nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji nás.


Znamení nemluvněte

27. 12. 2006  Tomáš kard. Špidlík 

Máme úspěch? Dovedeme něco, máme talent? Rádi uznáme, že to jsou Boží dary, že je prozřetelnost s námi. Jakmile však přijde nemoc, neúspěch, neschopnost, potom víra v sílu Boží, která je v nás skrze Ducha svatého, rapidně ochabuje.Takovým způsobem zaostřujeme svůj pohled i na druhé.

 

 

 


Andrej Tarkovský

Homilie ke 24. neděli v mezidobí

20. 9. 2006  Tomáš kard. Špidlík 

Žijeme v době obrazů, setkáváme se s nimi na každém kroku. Bohužel lidé neumějí obrazy "číst" a umělci jenom zřídka vyjadřují obrazem hluboké náboženské pravdy. Snad proto se staly dnes tak oblíbené ikony. Připomínají nám, co jsme ztratili. 

 

 

 

 


Modlitba ke sv. Gorazdovi

27. 7. 2006  (ham)

Dne 27. července si připomínáme svátek sv. Gorazda, prvního světce z našeho národa a nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci.


Nechť povstane Bůh

Velikonoční žalm (Ž 67, 2 - hebrejsky 68, 2)

17. 4. 2006  Jean Valentin

Anasthito o Theos, říká žalm: Nechť povstane Bůh. Christos anesti, odpovídá modlitba Církve: Kristus vstal z mrtvých! Byzantský ritus tím, že tento žalm vybral pro velikonoční svátky, nás zve k meditaci o dovršení slibu Staré smlouvy v Ježíši, abychom v Něm našli klíč ke všem písmům a ke všem lidským nadějím. 


Jsme spokojeni s tím, co máme?

10. 4. 2006  Pavel Janošík

Vidět dobré věci a vděčně je připomínat není obvyklé. Obvyklé je stěžovat si na poměry a naříkat, jak těžko se žije a co všecko chybí ke spokojenosti. Na rozdíl od doby před rokem 1989 může dnes každý hlasitě projevovat svou nespokojenost. Netvrdím, že je kolem nás všechno v pořádku. Mnoho věcí je bezesporu třeba změnit. Nespokojenost, závist, ukřivděnost a stálé nářky jdou však s křesťanskou vírou jen těžko dohromady. 

 


Homílie P. Františka Lízny SJ (2. část)

6. 3. 2006  P. František Lízna SJ

Kristus často, když uzdravil spoustu nemocných, řekl apoštolům: "Tady zůstaňte a odpočněte si." Jak on byl citlivý také ke svým apoštolům! A hnal je přitom na smrt… Všichni zemřeli mučednickou smrtí (to až později, když dostali dary Ducha Svatého). A všimněte si, že když to udělal, tak často bývá v evangeliích napsáno: "Pak odešel a celou noc se o samotě modlil." Vidíte, to je to křesťanství, že když jsme sami, někdy to Bůh tak připraví, že nám nikdo nerozumí, abychom skončili u Něho na kolenou. 

 

 

 


Popeleční středa

1. 3. 2006  Kateřina Rózsová

Popeleční středou, která letos připadá na 1. 3., vstupují katoličtí křesťané do postní doby. Jejím smyslem je prožívání a prohlubování tajemství křestního zasvěcení v souvislosti s velikonočním tajemstvím Krista.

 


Homílie P. Františka Lízny SJ (1. část)

10. 2. 2006  P. František Lízna SJ

Kristus neuzdravoval, protože chtěl druhé ohromit tím, co umí, jako to děláme někteří z nás, ale on byl pln soucitu, když uviděl nemocného a všichni, kteří zavolali: "Smiluj se nade mnou!", tak byli uzdraveni. 


Kdo je křesťan? 

neboli Chvála bezradnosti...

15. 11. 2005 Jean Valentin

Pro někoho jsou křesťané ti "pokřtění". Výraz, se kterým se často setkáváme v ekumenických prohlášeních. Ale tato definice nastoluje několik problémů. Existují sekty, které jsou dost vzdálené tomu, co chápeme jako křesťanství, a jejichž členové jsou pokřtěni. Svědkové Jehovovi jsou pokřtěni, jsou tedy křesťany ... přesto odmítají božství Ježíše a Ducha Svatého, což je pohoršující pro ortodoxního křesťana. 


Uvedení dítěte do chrámu

12. 9. 2005  Dr. Miroslav G. Richter

Církevně liturgický obřad "uvedení dítěte do chrámu" se týká vztahu člověka k Bohu, vykonává se přesně stanovenými liturgickými postupy, osobami kanonicky oprávněnými, jedná se o obřad dialogového charakteru, jehož prvky i celková podoba respektuje a uchovává hlubokou symboliku starozákonní, kterou vhodně kloubí s novozákonní christologickou skutečností. "Uvedení dítěte do chrámu" je boholidský (theandrický) obřad, který pro život člověka i církevního společenství představuje významný moment, skrze nějž člověk jako obraz Boží vchází do společenství věřících v Krista, začleňuje se do Kristova mystického těla (csl. vocerkovljajetsja), připravuje se k přijetí plnohodnotného členství a života v Kristu a s Kristem, skrze svatou, blahodatnou a požehnanou tajinu křtu.


Křísit mrtvé  (3/2005)

Postit se: mít hlad po Bohu  (2/2005)

Druhý list sv. apoštola Petra (analýza textu) (12/2004)

Odpuštěné, nebo pouze zadržené hříchy? (6/2004)

Duchovní jednota Evropy (přednáška o. kard. Tomáše Špidlíka)

Vysvobodí tě od slova, které zraňuje... (článek)


O mnišství a mnišské spiritualitě (úryvek)

Prolog

Jednou z výrazných charakteristik východního křesťanství je existence mnišského způsobu života a svébytné mnišské spirituality. O vzniku a počátečním vývoji mnišství se dovídáme jak z životopisných děl, pojednávajících o prvních známých a významných osobnostech, které se rozhodli pro svébytnou a kontemplativní životní cestu, která se již od svých prvopočátků tak výrazně lišila od "běžného" života křesťanů, žijících v profánním prostředí.

Mniši a mnišské komunity (monastýry, lávry) velmi záhy výrazně ovlivňovali (a ovlivnili) charakter křesťanství, celou křesťanskou duchovnost, ale nejen ji; mnišství - tento mohutnící proud nerozdvojené niterné zbožnosti - začalo zásadním způsobem polarizovat a katalyzovat veškeré živé společenství Církve, celou společnost i stát. Dnes, po přestání složitých peripetií, bolestných strázní, krizí a nepřízní všeho druhu (vnějších i vnitřních), v současných nelehkých podmínkách, v nichž se Církev nachází a žije, jsme svědky oživeného zájmu o tuto formu duchovnosti, jejího nového vzepětí a renesance. Je pozoruhodné, že právě v přítomné, přetechnizované a konzumnímu způsobu života oddané době ideál mnišství opětovně a mocně přitahuje a získává nové stoupence, nezřídka mladé lidi, toužící po skutečném a hlubokém životě s Christem a v Christu, po společenství s Trojjediným Bohem, že právě dnes jsou ve vzácné synergii harmonicky a přirozeně obrozovány stále nosné prvotní typy a ideály mnišství, zušlechťované později vzniklou, mystickou (zvláště hesychastickou) formou duchovnosti a jejími metodami. Ukazuje se, tak jako v řadě rozhodujících momentů geneze křesťanství i vývoje života Církve, že právě mnišská duchovnost a mnišská teologie může zásadním způsobem přispět k ozdravění a obrodě života Církve, k jejímu - tolik potřebnému - novému všestrannému vzepětí a šíření radostné zvěsti, oné pravdivé, láskou oplývající rodičovské náruče, schopné zachraňovat, chránit, živit i občerstvovat žíznící, lačné, strádající, slabé, hledající a zoufalé, pro něž je v plném rozsahu významu tohoto slova skutečnou nadějí a neponižujícím, blahodárným útočištěm a domovem.Tak je naplňována výzva Christa daná Jeho učedníkům a skrze ně Jeho Církvi, i každému jejímu údu: "Toto je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás." (Jan 15, 12).

Východiska, cíle a geneze prvotního mnišství

Již v době raného života Církve přispěli mniši poustevníci i mnišská společenstva výrazným způsobem k praktické formaci obsahu a charakteru křesťanského života, k utváření její podoby. Od samého počátku existence mnišství byl mnišský způsob života považován za autentický křesťanský život.

Podstata mnišství byla spatřována především v opravdovém, úplném a výlučném "ponoření se" do života s Bohem. "Útěk ze světa" a tuhá askeze se staly prostředky, skrze něž lze dosáhnout očisty a obrody Božího obrazu v člověku, obrazu, který zmatněl, který byl poškozen v důsledku prvotního hříchu. Rozjímavý a usebraný mnišský život, prostoupený modlitebním úsilím, pokorou a přísnými posty měl (a stále má) soustředit veškeré úsilí a schopnosti člověka k renovaci pravé podstaty člověčenství, má přivést k theosi, zbožštění člověka, k jeho permanentnímu ponoření se do života v Bohu a s Bohem.

"Odvrhnutí světa", tj. všeho co odvádí od jediného cíle - theose - spolu s askezí má člověku praktikujícímu mnišství umožňovat přechod "z otroctví ke svobodě" (viz N. Berďajev - O otroctví a svobodě člověka). Pravá askeze pak umožňuje vnitřní osvobození, vnitřní svobodu člověka. Umožňuje "zrození a trvání stavu", kdy srdce člověka je nedostupné působení hříchu, vášní, neboť je uzavřeno všemu, co by mohlo poškodit svobodný, dobrovolný přístup duše k Bohu (parrhesia). Správně praktikovaná askeze však nespočívá ani nevede k nějaké pasivní "apatii", k jakési netečnosti, jak je mnohdy v současnosti chápána, ale spočívá v neustálém úsilí o "očištění srdce" a uchování této čistoty...

 

(Úryvek ze studie M. G. Richtera, kterou lze objednat na adrese redakce)


Archiv 

 

J. Köhler: Sv. Cyril a Metoděj

INFORMOVAT O NOVINKÁCH

_______________ 

RUBRIKY:

Úvodní strana

Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů

Zpravodajství z křesťanského světa

Ekumenismus

SGAD-ŽD a MOCHES

MSK

Pozvánky

Moravská mša

Sv. Cyril a Metoděj a jejich doba

Duchovní život

Ikony

Osobnosti

K zamyšlení

Současná Morava

Rodinná kronika

Poezie

Humor

Různé

Kontakt na redakci