Vatikánu šlo o obnovu církve, nejen o reformu

7. 5. 2015  Jan Konzal


 

5. května se dožívá 80 let teolog a biskup skryté církve Jan Konzal. Při této příležitosti uveřejňujeme následující příspěvek a přejeme Mnogaja ljeta!

 

Jan Konzal na Gorazdových dnech, foto M. HrodekUž desítky let klesá vitalita křesťanského sebe-vědomí v Evropě. Je to realita, přestože ji mnozí za církev odpovědní nechtějí vidět. Před skoro padesáti lety kvůli tomu svolal Jan XXIII. koncil všech biskupů; pozváni byli i reprezentanti nekatolických křesťanských církví. Koncil navrhl aspoň ideje některých změn dosavadních forem. V některých oblastech vyžaduje rovnou obnovu. Mnozí byli takovou změnou kursu církve nadšeni, protože nepochybují, že církev je tu pro lidi, nikoli lidé pro církev. A nepochybují, že Boží vůle se týkala a týká principů instituce, nikoli forem, které jí během dějin vtiskují lidé. Zatímco reforma usiluje optimalizovat systém změnou forem, obnova sestupuje ke kořenům instituce, aby ozřejmila původní principy a cesty dosavadní tradice a z toho redefinovala to, co musí lépe komunikovat s paradigmaty přítomného času. Některým církevním reprezentantům ovšem takové podnikání dělá velké starosti[1] a mobilizuje je k odporu na všech myslitelných frontách[2], protože se cítili ve svých etablovaných pozicích ohroženi.

Koncil použil jako kriteria hodnocení reálného stavu církve pastorální šance církve. Některé kritické oblasti pastorace osvětlil, někde vyzval reformě nebo i k obnově[3]. Na efektivitě pastorace v našich podmínkách rozpoznáme i my, kdy obnova je nezbytností. Je to aspoň tehdy, kdy některý z dosud důležitých institutů ztrácí v měnících se paradigmatech světa smysl. Také církev jako instituce může smrtelně vyhladovět, pokud přestala kultivovat schopnost komunikovat s okolím živiny a měnit je v životodárné energie vlastních systémů - konkrétně třeba odmítáním aggiornamenta vyžadovaného papežem Janem už v počátku let šedesátých minulého století.

Obnova je vždy náročná, a proto se nemůže zdařit ve strukturách, které neuznávají vážnost svého stavu. Ještě 20 let po ukončení posledního koncilu biskupská synoda zasedající v Římě za předsednictví Jana Pavla II. podporovala obnovu struktur církve aspoň ideově. V závěrech dokonce konstatuje, že princip komuniální církve patří k základním principům posledního koncilu. Ale k činům už ve větším měřítku nedošlo a dnes je už zřejmé vítězství odpůrců reforem i obnovy církve římských katolíků.

Také Sbor biskupů Československa a později Česká biskupská konference se obnově vyhýbaly - prý z obav před uvolněním kázně. Je to očividná výmluva, kázeň je velmi uvolněná i v dnešní církvi neobnovené. Jenže nečinnost řádných reprezentantů nedispensuje nás ostatní; odpovědnost za budoucnost naší církve mají nejen nositelé nějakého svěcení či úřadu, ale všichni, kdo jsme do takového společenství víry pokřtěni.

 

 

Co církvi jednadvacátého století nesmí chybět

Povolání být svátostí

Poslední koncil vyžaduje ujmout se role být svátostí[4] a vyžaduje to od celku Božího lidu, nikoli pouze od kleriků. Svátostí se přitom stále rozumí jako účinnému znamení, že Boží vláda - basileia - přichází a působí směrem k záchraně smyslu důležitých prožitků resp. vztahů člověka zde a teď. Jde o tři radikální změny v myšlení církve: Znamení, nikoli kázání; povoláváni jsou všichni pokřtění, nikoli jen klérus; poslání povolaných směřuje nejen dovnitř církve, ale do celku světa. Je třeba probouzet a povzbuzovat naději i u těch, kdo k tomu neovládají nástroje funkční ve světě věřících, anebo se naší zbožností cítí dokonce pohoršeni, resp. nic nechtějí mít s církví a jejími instituty. Je na církvi, aby tvořivě aplikovala, co lidi dobré vůle může přiblížit spáse světa. Ta je právě jen ve společenství (komuniu) s Bohem, ale nenáboženským jazykem řečeno: Jde o to, zachránit smysluplnost lidské existence. A pokud je náš jazyk už nesrozumitelný, je třeba hovořit činem. Činem bez doprovodu ideologií někdy a někde „hlásal Dobrou zvěst" i Ježíš našich evangelií, třeba když vzkříšením jediného syna vracel vdově z Naimu naději v živitele, anebo když ochránil cizoložnici před ukamenováním.

I to patří k obnově církevního sebe-vědomí: Je třeba umožnit, aby celá (nebo téměř celá) církev dokázala věřit přesvědčení naší vrcholné autority (koncilu sboru biskupů včetně papeže), že v naší době je potřebnější působit svátostným znamením vlastní naší existence než autoritativním magisteriem. Předtím se totiž legitimní role církve odvíjela podle intencí tridentského koncilu. Ten ovšem před čtyřmi stoletími ukládal církvi radikálně jiné sebe-vědomí: Tenkrát měla s náležitou autoritou neomylně učit svatým pravdám víry a uvážlivě rozdělovat milosti z pokladnice církve podle toho, jak se věřícímu lidu daří církevní kázeň a projevy praktické zbožnosti.

Osobně jsem přesvědčen, že v evropském prostoru pomůže otevřít budoucnost hodnou věčnosti nejlépe církevní forma, nazývaná nejčastěji „komuniální". Obávám se však, že je stále ještě pro mnohé lidi dobré vůle větším tajemstvím, než by bylo v kontextu dneška vhodné objasňovat. Zaměřím se proto na klíčové fenomény srozumitelné i bez přípravy. Mohou fungovat v příbězích dnešního sekulárního člověka (a samozřejmě tím snáze i v příbězích člověka věřícího) jako znamení, že lidský příběh má budoucnost navzdory prožívané osobní nebo společenské krizi existenciální váhy.

 

Znamení existující budoucnosti: Krize může být i požehnáním

Krize vývoje sociálních struktur nemusí být vždy znamením nemoci systému. Živé organismy a podobně i živé společenské struktury prožívají také krize očišťující nebo krize dozrávání, tedy v posledku krize osvobozující a žádoucí. Platí to i o církvi, pokud ovšem sama sobě přizná svůj reálný charakter živoucího společenství lidí. Etablovaný systém však rád sám sebe mytologizuje do poloh díla výhradně božského původu a tudíž nedotknutelného mysteria. Krize pak považuje za kosmetické vady na dokonalosti systému, proto je skrývá, dokonce i sám před sebou. V takové konstelaci instituce ignoruje budoucnost a vylučuje obnovu. Taková mentalita ovšem prostor pro naději ani nebuduje. Například manželé neřeší krizi, ale prchají od ní rozvodem a stále častěji i před ní životním stylem „single". Manželství se tak stává virtuální veličinou, nerozvíjí se, nezraje. Neradno do něj cokoli většího investovat. Uzdravit by mohl pomoci i statečnější postoj církve ke krizím manželství nebo jiných vážných závazků (které naše tradice dosud „léčí" skoro výhradně trestem). Církev bude světu naopak příznivým znamením, když se ke své krizi přizná a pomůže postiženým v úsilí využít ji k růstu.

 

Znamení záchrany skrze komunio: azyl a smíření

Současný člověk nalézá (ať právem či neprávem) dost argumentů k přesvědčení, že někým žádoucím není přijat. To radikálně podvazuje jeho tvořivost i jeho schopnost být tu pro druhé a tak následovat Krista evangelií (který nám odpovědné vědomí „být tu pro druhé" odevzdal jako svůj testament[5]). Naděje takového opuštěného, vyhnaného nebo prostě nepřijatého silně závisí na zážitku, že někdo jej třeba jen na čas už přijal. Takové přijetí může být bezeslovným a přece výmluvným znamením přicházejícího Božího panování, kde bude setřena každá slza.

Dnešní a budoucí církev musí proto být bez vytáček azylem pro potřebné. Tak fungovala v prvních minutách a hodinách své existence.[6] A musí být v té věci pro společnost pedagogem: Ježíš nedisponoval žádnou odstrašující silou, přesto dokázal zachránit cizoložnou ženu nejen před jistou smrtí, ale také před nesmyslností dalšího osudu. Skvělý projekt azylu byly kláštery Benediktovy, budované pravděpodobně právě jako pomoc bezbranným a chudým, které ve velkém plodilo vleklé stěhování národů na konci starověku a v raném středověku.

Dnešní generace už téměř neznají odpuštění jinak než jako slabošské a smíření jinak než jako taktickou lež. K uzdravení (heil, spáse) toho druhu ovšem nutně patří odvaha a časem i umění procesu smíření. Má-li být důvěryhodné, zahrnuje víc než jen akt odpuštění Bohem i lidmi. Odpuštění umožňuje provinilci osvobodit se od minulosti a osvobodit nejen sebe, ale i další spoluaktéry. Koncil toto důležité umění obnovuje dvojím směrem. Připomíná sociální charakter hříchu i odpuštění, a začleňuje odpuštění do smíření, které už sahá i do budoucnosti. Odpuštěním se řeší minulost, ale osvobození od pout minulosti znásobí šanci konkrétní zacílené budoucnosti a dává tak šanci překročit svůj vlastní stín. Tady by měla právě církev nabízet potřebným své mnoho generací zrající zkušenosti a být takovým lidem zvoucím znamením.[7]

 

Znamení šance: dokážeme čelit pokušení moci; autorita bezmocných, poslušnost svobodných

Žádné rozsáhlejší společenské struktury se bez aplikace moci neobejdou, smysluplné řízení takových společenských systémů moc prostě vyžaduje; kodexy bez doprovodného manuálu sankcí a akceschopné autority jsou bezzubé, i když byly míněny dobře. Přesto Evangelium varuje před rozvojem i sakralizací moci mezi těmi, kdo chtějí „chodit s Ježíšem", byť jde o moc správní a ovládání duchovní.[8] Církevní dějiny spolehlivě prokazují, že moc chutná opojně i v církvi. Nejednou pak církve propadají aspoň na čas do budování autoritářského a v posledku i totalitního systému.

Kdysi se snažili jednotlivci řešit dilema moci útěkem do pousteven. To fungovalo možná u jednotlivců, ne už ve společenství či větších sdruženích. Naše dnešní důvěra v evangelium o moci a schopnosti jí čelit by tedy měla hledat a nacházet výmluvná znamení působící v našich běžných poměrech.

Těm, kteří povoláním sloužit nepohrdají, připomíná koncil některé osvědčené pomůcky; a je velkou chybou, že se dosud neprocvičují v praxi, patří totiž i k významným znamením naděje. Jde všem v církvi připomínaný respekt ke kolegialitě[9] všech pokřtěných i všech k určitému typu služby povolaných zvláště, a respekt k subsidiaritě[10] ve všech autentických projevech života církve, tedy v liturgii, martyrii, diakonii i koinonii.[11]

Člověk po společenství touží, ovšem v relativně přelidněném prostoru se jako jedinec spíš ztrácí než by se uplatnil jako osobnost. V davu sám na sebe odkázaný jedinec dokáže zůstat věrným jen výjimečně. Je to zřetelně vidět na křehkosti dnešních manželství. Tím zřetelnější je potřeba mnohých shromáždit sdostatek zážitků prakticky fungujícího azylu (tj. prostoru pro přátelské přijetí někoho jinakého, který smí být, čím je) a autority (tedy schopnosti bez násilí učinit někoho poslušným), která azyl zaštítí, a poslušnosti. Autoritu potřebuje čas od času i v jiné souvislosti každý z nás. I nám se stává, že se naše jindy fungující jistoty, důvěra nebo naděje stanou děravými, nebo - řečeno jazykem sociologa Zygmunta Baumana - příliš „tekutými". Pohybujeme se pak po příliš tenkém ledě, neunese nás. Důvěryhodná autorita pomůže znovu ustavit dynamickou rovnováhu osobnosti, aniž ohrozí její svébytnou odpovědnost. Nácvik takových postojů ovšem umožní jen společenství nevelké, kde si mohou všichni v zásadě důvěřovat.

Mnozí považují poslušnost za nedůstojnou svobodného člověka. Poslušnost dospělá na Kristův způsob nepřestává být uměním pro soužití aktuálním a má svou specifickou důstojnost.[12] Římský katolík, ať klerik nebo laik, poslouchá nejčastěji buď infantilně, nekriticky jako děti neschopné osobní odpovědnosti, anebo neposlouchá nikoho kromě vlastního já. Dospělá poslušnost je uměním sjednotit dvě svobodné a odpovědné vůle, aniž se sáhne po jakémkoli násilí.

 

Znamení obnovy struktur: od pyramidy po souhrn koinonií

Žijeme v době vytváření superstruktur, sítí supermarketů, globálně působících podniků. A také v době velkého úsilí o sjednocení Evropy. Vhodné strukturování takových globálně působících subjektů vyžaduje léta tvořivého výzkumu, který má odhalit, kde jsou meze efektivity takových nadnárodních kolosů. Přitom každý manažer současného podniku ví, že velké, třeba globálně působící instituce nemohou být účinně spravovány jinak než jako paralelně spolupracující relativně samostatné divize, ve kterých je kolegialita i subsidiarita samozřejmostí, a proto mnohem efektivněji hospodaří s lidskou energií.[13] Jednotlivec nebo malé společenství se při tom jeví jako hlas volající na poušti. Ovšem ještě významnější je skutečnost, že cesta za akceschopností makrostruktury vede přes optimalizaci mnohem menších akčních celků. Koncil se v této atmosféře odhodlal posilovat synodální struktury a chtěl posílit význam místních církví, což by umožnilo i obnovu forem typu komuniálního. Historicky se neosvědčilo spoléhat na mocenskou pyramidu s monarchicky vládnoucí osobností ve vrcholu i tehdy, kdyby šlo o monarchu osvíceného. Pohled ke kořenům církve prozradí, že církve apoštola Pavla byly seskupeními snadno spočetnými, všichni se tam navzájem znali a bez obtíží se při modlitbě vzájemně sdíleli o prožitky příjemné i obtížné.[14] Od svých kořenů by se tedy měla poučit také obnova církevní struktury.

Universální církev nelze obnovit jinak než prostřednictvím obnovy těch místních církví, které universální církev subsistují. Ačkoli větší počet rozsahem malých místních církví v jediném městě se osvědčoval po celá staletí právě v antickém Římě pod berlou nástupců Petrových[15], patnáct století poté naráží na odpor každá snaha znovu prosadit do římskokatolické praxe malé místní církve (ať už jako malé diecéze, nebo jako prelatury). V příliš rozsáhlých místních církvích ztrácí smysl nejen aggiornamento žádané papežem Janem, ale také všechny pokusy vyhledávat a respektovat charismata jednotlivců i skupin tak, aby se nevytvářely ani sekty, ani ostrůvky samospasitelných elit. Jinými slovy: I tentokrát jde o umění, a každé umění vyžaduje vedle myšlenky i praktickou schopnost realizovat ty myšlenky. Tu schopnost nutno přiměřeně dlouho získávat praxí.

Není vůbec zřejmé, že úlohy obnovy dokáže splnit jen církev komuniálního typu. Je ovšem zřejmé, že církev lidová už není takovému poslání práva; může přežít ještě několik dalších generací, ale trpěla vyčerpaností už v polovině dvacátého století. Na druhé straně nejsou pokusy o obnovu církve s posílením komunia jako nástroje spásy žádnou utopií. Ale pro etablované církevní reprezentanty nejsou přitažlivé.

 

Písemná verze příspěvku předneseného 3. prosince 2011 v rámci sympozia Křesťanství a komunismus, které pořádalo Teologické fórum ve spolupráci s Centrom pre evropskú politiku v Trenčianských Teplicích.

[1] Říkává se v podobných souvislostech, že „kapři si svůj vlastní rybník nevypustí!" Je to pochopitelné, ovšem kapr za rybník vůbec neodpovídá a jeho nečinnost je pak oprávněnou sebezáchovou.

[2] Traduje se, že předchůdce kardinála Ratzingera v úřadu prefekta posvátného Officia kardinál Ottaviani v narážce na smrt Jana XXIII. si stěžoval: „Jen čtyři roky vládl tento papež, ale 40 let to budeme muset napravovat."

[3] Srov. např konstituci Sacrosanctum Concilium II. vat. koncilu, čl. 21, 24

[4] Jmenovitě svátostí jednoty, ale i v kontextu značně širším, srov. např. SC II. Vat, čl. 26

[5] Srov. L 22, 19-20

[6] Srov. Sk 2

[7] Bernhard Häring k tomu připomíná, že takový postoj nemá být už postoj soudce, ale má nějak zvěstovat uzdravující Boží milosrdenství,

[8] Bez radikální změny smýšlení se efektivita nedostaví. Srov. L 22, 22 a dal. : "Řekl jim: Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak ... Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.

[9] Srov. LG II. Vat., čl. 30; 32

[10] např. SC II. Vat čl. 28

[11] Po zkušenostech několika desetiletí života v pražské církevní obci mohu už potvrdit, že kolegialitě i subsidiaritě se lze při dobré vůli naučit tak, aby docela samozřejmě formovaly v reálné koinonii, diakonii, liturgii i martyrii církevní obce

[12] List k Židům vysvětluje, že to byla právě Ježíšova poslušnost, která z něho udělala našeho velekněze. I Ježíš se poslušnosti dospělého a odpovědného musel učit. Nebyla to škola vůbec laciná, učil se poslušnosti dospělého v pláči, připomíná svatopisec.

[13] Můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti získávané několik desetiletí, že obnova života církevního organismu v rozsahu církevní obce není ani sen, ani sebeklam a není nad síly běžného pokřtěného resp. pokřtěné.

[14] Nebylo to jen v důsledku tlaku pronásledování, to jsme zakusili i my po převratu před dvaceti lety.

[15] Právě antická církev města Říma existovala celá staletí jako několik počtem hodně malých místních církví, žijících relativně autonomně, ale intenzivně pečujících prostřednictvím svých biskupů o vzájemnou jednotu.

 


Související články:

Rozhovor s Janem Konzalem

Životopis Jana Konzala

Pořad Českého rozhlasu: Skrytá církev (9/10): Biskup Jan Konzal

Jan Konzal osmdesátníkem


Knihy:

Duch a nevěsta – Z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století

Zpověd tajného biskupa

Orientace na cestě životem

Chuť změny, chuť kořisti

Křesťanovy slepé uličky

 

(Převzato z webu www.christnet.cz  
Pro Listář vybral mh
Fotografie Jana Konzala z Gorazdových dnů: M. Hrodek)

 

 *          *          *

 

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete. 

 

J. Köhler: Sv. Cyril a Metoděj

INFORMOVAT O NOVINKÁCH

_______________ 

RUBRIKY:

Úvodní strana

Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů

Zpravodajství z křesťanského světa

Ekumenismus

SGAD-ŽD a MOCHES

MSK

Monitor

Pozvánky

Moravská mša

Sv. Cyril a Metoděj a jejich doba

Duchovní život

Ikony

Osobnosti

K zamyšlení

Současná Morava

Rodinná kronika

Poezie

Humor

Různé

Kontakt na redakci