Čtvrté postní kázání otce Cantalamessy

4. 4. 2015  (mig)


 

Vatikán. Dnes dopoledne v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce pronesl o. Raniero Cantalamessa poslední kázání letošní postní doby pro papeže a římskou kurii. Jeho tématem bylo tajemství spásy z pohledu východní a západní křesťanské tradice a papežský kazatel tak uzavřel letošní cyklus promluv (více zde, zde a zde - pozn. red.) věnovaný ekumenické problematice.

Je to pravděpodobně téma – řekl o. Cantalamessa - ve kterém je pro nás latiníky více zapotřebí pohlédnout na Východ, abychom obohatili a částečně poopravili náš rozšířený pojem vykoupení, které uskutečnil Kristus. Vyjděme z renomované prezentace odlišného chápání spásy na Východě a na Západě, jak jej podává Dictionnaire de Spiritualité, který shrnuje převládající mínění teologických proudů takto:

„»Pro řecké křesťany je cílem života zbožštění, pro ty západní dosažení svatosti... Slovo se stalo tělem, aby podle Řeků vrátilo člověku jeho podobu s Bohem, kterou ztratil Adam, a aby byl zbožštěn. Podle latiníků proto, aby vykoupil lidstvo... a odčinil vzniklý dluh u Boží spravedlnosti.« (G. Bardy, III, Beauchesne, Paris 1937, col.1389s) Budeme se nyní snažit zjistit, na čem se zakládá toto odlišné pojetí a co je pravdy na způsobu, jakým je podáváno.“

Papežský kazatel pak poukázal na oba zásadní prvky spásy, jak je podává Písmo. Již proroctví Starého zákona ohlašující „novou a věčnou smlouvu“ obsahují oba zásadní prvky: ten negativní spočívající v eliminaci hříchu a zla vůbec a ten pozitivní spočívající v daru nového srdce a nového ducha. V knize proroka Ezechiela (36,25-27) je to vidět jasně:

„Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů.“

V Novém zákoně – řekl dále o. Cantalamessa – jsou zřetelné oba tyto komponenty. Jan Křtitel prezentuje Ježíše jako »Beránka, který snímá hříchy světa« a také jako »toho, který bude křtít Duchem svatým« (srov. Jan 1,29.33). U synoptiků převládá aspekt vykoupení z hříchu. U svatého Pavla jsou oba prvky podány v dokonalé rovnováze. Jako vždycky dochází k odlišnému přijetí obou těchto elementů v období církevních Otců. A podle obecného mínění, které jsme citovali výše, Východ přijal pozitivní prvek spásy, tedy zbožštění člověka, kterému se dostává opět Boží podoby, zatímco Západ negativní, tedy vysvobození z hříchu. Skutečnost je značně složitější a její objasnění může usnadnit vzájemné porozumění.

„Především vidíme, že je třeba opravit některé generalizace, které ukazují obě pojetí spásy odlišněji než je tomu ve skutečnosti. Není divu, že v latinském prostředí nenacházíme některé pojmy, které mají pro Řeky ústřední postavení, totiž právě pojem »zbožštění« a »obnova podoby Boží«. Nevyskytují se v Novém zákoně, který je jediným společným pramenem, třebaže sloužily k vytříbenému biblickému pojímání spásy. Slovo theosis – zbožštění vyvolávalo výhrady, protože bylo součástí slovníku pohanů a římský císař vracející se z vítězné bitvy slavil takzvanou apotheosis, tedy zbožštění.“

Latiníci – pokračoval papežský kazatel – vyjadřovali pozitivní efekt křtu pavlovským pojmem Božího synovství. Podle svatého Jana od Kříže dochází z milosti v křesťanské duši k tomu, co se přirozeností děje v Trojici (Duchovní píseň, 38). To není vzdáleno od pravoslavné nauky o zbožštění, ale zakládá se na janovském tvrzení o přebývání Trojice v duši (Jan 14,23).

„Není tak docela pravdou, že pravoslavná nauka o spáse je vyjádřena ontologickou vizí zbožštění, zatímco ta západní právní teorií svatého Anselma o nezbytném odčinění hříchu. Myšlenka oběti za hřích, odčinění a zaplacení dluhu se totiž vyskytuje u svatého Atanáše, svatého Basila, svatého Řehoře Nysského a sv. Jana Zlatoústého neméně než u jejich latinských současníků.“

Pro tyto starověké řecké Otce – řekl dále O. Cantalamessa - je Kristovo velikonoční mystérium integrující součástí a cestou ke zbožštění.

„Pojetí spásy na Východě a Západě nejsou tedy zase tolik odchylná, jak by se často chtělo naznačovat. Zřetelnější a stálý rozdíl existuje od začátku až podnes ve způsobu chápání prvotního hříchu a tím i primárního účinku křtu. Východ nikdy nechápal prvotní hřích jako vlastní děděnou »vinu«, nýbrž raněnou přirozenost nakloněnou ke hříchu, jako postupující ztrátu obrazu Božího v člověku působenou hříchem nejenom Adama, ale i všech následujících pokolení.“

Nicejsko-Konstantinopolským vyznáním víry – pokračoval papežský kazatel - Řekové a Latiníci vyznávají »jeden křest na odpuštění hříchů«, ale na Východě není hlavním účelem křtu odstranění prvotního hříchu, nýbrž osvobození člověka z moci hříchu vůbec, obnova ztracené Boží podoby a včlenění stvořené bytosti do nového Adama, kterým je Kristus.
Podle O. Cantalamessy dochází ve východním a západním pojetí k určité asymetrii:

„Na Východě jsou teologie, spiritualita a mystika sjednoceny, je nepochopitelná teologie, která by nebyla také mystikou, tedy postrádala prvek zkušenosti... Na Západě k tomu bohužel nedošlo a v učení, počínaje scholastikou, zaujala mystika a spiritualita odlišné místo než dogmatika, ba dokonce bylo vždycky považováno za podezřelé, pokud se obojí směšovalo.“

Konfrontace mezi Východem a Západem – pokračoval papežský kazatel – by se mohla ubírat zcela jiným a méně konfliktním směrem, kdyby bylo vzato v úvahu množství duchovních hnutí, mystiků a mystiček, u nichž křesťanská spása není pouhým pojednáním, ale prožitkem.

„Vraťme se k citátu ze Slovníku spirituality od Bardyho, kterým jsme začínali. Podle něho má Východ optimističtější a pozitivnější vizi člověka a spásy, zatímco Západ pesimističtější. Chtěl bych ukázat, že také v tomto případě dialogu mezi Východem a Západem není zlatým pravidlem aut – aut (buď – anebo), nýbrž et – et (jak to – tak ono). Pokud východní nauka svojí vznešenou myšlenkou velikosti a důstojnosti člověka jako Božího obrazu ukázala na možnost vtělení, pak západní nauka svým důrazem na hřích a ubohost člověka ukázala na nezbytnost vtělení.“

Papežský kazatel pak v této souvislosti citoval pozdějšího Augustinova následovníka Blaise Pascala: »Poznání Boha bez poznání naší ubohosti vede k pýše. Poznání naší ubohosti bez poznání Boha vede k zoufalství. Poznání Ježíše Krista je střední cestou, protože v Něm nacházíme Boha i svoji ubohost« (Myšlenky, 527).

O. Raniero Cantalamessa známý svou sympatií s hnutím katolické charismatické obnovy pak poukázal na to, že právě tento proud, který se v západní církvi objevil již před sto lety, by mohl být šancí pro ekumenický dialog.

„Nejde přitom o vstup do tohoto hnutí nebo nějakého konkrétního hnutí, nýbrž o otevření se působení Ducha ve všech životních momentech. Duch svatý není monopol nikoho a tím méně charismatiků či letničních. Důležité je nezůstat mimo onen proud milosti, který v různých formách prostupuje celým křesťanstvem, a objevit v něm iniciativu Boha, šanci pro církev a nikoli hrozbu či infiltraci, která je katolicismu cizí.“

„Ponechejme na pravoslavných bratrech, aby rozlišili, zda je tento proud určen pouze nám, západním církvím a církevním společenstvím, která z nich vzešla, anebo zda nové Letnice jsou také pro křesťanský východ tím, čeho je třeba“ – řekl v závěru čtvrtého postní kázání pro papeže a římskou kurii O. Raniero Cantalamessa.

 

(Převzato z webu Radio Vaticana
Pro Listář vybral mh)

 

 *          *          *

 

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete. 

 

J. Köhler: Sv. Cyril a Metoděj

INFORMOVAT O NOVINKÁCH

_______________ 

RUBRIKY:

Úvodní strana

Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů

Zpravodajství z křesťanského světa

Ekumenismus

SGAD-ŽD a MOCHES

MSK

Monitor

Pozvánky

Moravská mša

Sv. Cyril a Metoděj a jejich doba

Duchovní život

Ikony

Osobnosti

K zamyšlení

Současná Morava

Rodinná kronika

Poezie

Humor

Různé

Kontakt na redakci