Církev východní, církev západní dnes...

10. 4. 2008 O. Élisée

Níže přinášíme úryvek z rozhovoru s otcem Éliséem.

* * *

(...) Řekněte nám něco o této příbuznosti mezi východními a západními mnichy...

To je něco, co mě vždycky ohromovalo: pokud existuje instituce, která zůstala ve svém duchu v podstatě stejná na křesťanském Západě i Východě, tak je to mnišství. Vzpomínám si, že když jsem byl v Jeruzalémě v našem klášteře Svatého Jana z pouště, udržovali jsme blízké a srdečné vztahy s cisterciáckým klášterem v Latrounu. S ostatními mnišskými společenstvími jsme bezprostředně v jedné rovině i přes rozdíly ve formě. Hned to rozpoznáme, protože sledujeme stejný cíl tím, že sdílíme zhruba stejné zvyklosti. To je znamení naděje pro jednotu církví. Zdá se mi, že toto je stránka ekumenismu, která je svou povahou nenápadná, ale kterou dost nezdůrazňujeme: duchovní ekumenismus - který je cenný i pro mezináboženský dialog. V duchovní zkušenosti můžeme najít nejpevnější základy pro stavbu jednoty, která by měla přijít, ale také pro to, abychom poznali všechno to, co už máme společné a co je podstatné.

Vzpomínal jste dialog mezi náboženskými tradicemi. (...) Jaké může být povolání a apoštolát v komunitě (východní církve na Západě)?

Myslím, že jsou dvě úrovně odpovědi. V zásadě to odpovídá úloze naší církve na Západě. My (východní církev) máme diasporu v různých evropských zemích, což můžeme považovat za příhodné. Na jedné straně nám to umožňuje inkarnovat katolicitu církve, dát jí konkrétní podobu. Na druhé straně nás to povzbuzuje ke zkoušení forem soužití s místní církví, která je převážně latinskou, které by mohly být inspirací pro tolik žádanou jednotu s ortodoxními církvemi. Máme tady takovou laboratoř jednoty církví, která by mohla být naším přínosem. Ať je naše mnišské společenství sebeskromnější, skutečnost, že žije na území kanonicky latinském ve spojení s místní diecézí a jejími různými aktivitami, je myslím svědectvím kráčejícím v tomto duchu.

Druhá úroveň se týká konkrétněji problémů, které mají venkovské diecéze ve Francii, zvláště nedostatku kněží, který se stává dramatickým. Myslím, že tady také naše zkušenost východní církve s její ekleziologií, která oceňuje královské kněžství křesťanů, její trvání na kráse liturgie - aspekt, který oslovuje hodně našich současníků - , její církevní organizace méně centralizovaná, více zaměřená na místní eucharistické komunity, kněžství ženatých: to všechno myslím může být zdrojem inspirace. Jistě, nejde o to kopírovat všechny věci beze změny. Ale určité oriente lux myslím může usnadnit tuto oblast změn, ke kterým právě dochází na Západě, kde se přechází od křesťanstva k církvi, která se znovu stává ve skutečnosti konfesní. V jistém smyslu je to podobná zkušenost, jakou mají východní křesťané v lůně islámu, v prostředí, které samo o sobě není křesťanské. Samozřejmě západní Evropa není muslimská. Ale nicméně je silně dechristianizovaná a místní shromáždění se stále víc stávají konfesními společenstvími přesvědčených věřících, kteří udělali osobní zkušenost víry a musí ji žít v kontextu, který už není zakotvený v křesťanství. Odtud zásadní důležitost horlivých a celebrujících společenství. Tento vývoj nás znovu vrací k našim společným kořenům: ke kořenům prvního tisíciletí a přesněji ke kořenům prvních staletí křesťanského starověku.

Používáte výraz konfesní Církev a myslíme vyznavače víry prvních staletí. Myslíte, že svět, v němž dnes žijeme, ať už na Východě nebo na Západě, se vrátí do časů církve v katakombách, církve pronásledované?

V takové situaci nejsme. Protože vyučuji církevní dějiny, zjišťuji, že existují nápadné podobnosti mezi naší situací a situací římské říše, tím myslím politické schéma s evropskou konstrukcí. Přesto bych neřekl, že za našich dnů je církev pronásledovaná, třebaže musí čelit určitému nepřátelství v mediálním světě, to nemůžeme popřít. Ale nejsme ve fázi pronásledování. Nicméně žijeme v situaci, kdy je církev v menšině a existuje ve světě, kdy evangelium už není návod, a kdy je spíše někdy objektem úskočné nevraživosti. Křesťanská kultura vymizela ve velké míře: mladé generace v obrovské většině vůbec neznají křesťanský odkaz; následkem toho se nacházíme v kulturním prostředí, které mi připomíná prostředí římské říše. To z mé strany není odsouzení, pouze prosté konstatování. V takové situaci církev v minulosti dokázala vytvořit nejvýznamnější a nejtvořivější období své historie. Nejde o to litovat minulosti, hořekovat nad tím, co zmizelo, ale čelit současné situaci a snažit se dělat to co je možné nejlepším způsobem, tak jak to dělali naši dávní předkové v prvních staletích.

Vyšlo v Le Lien, časopise katolického řecko-melchitského patrirchátu - č. 3, 2007

(Z Missive des douze Apôtres č. 292 - duben 2008 - přeložila ing. Lydie Čechová

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.