Zasluhují si interrupce legislativní a zdravotnickou podporu?

14. 4. 2008 Milan Glaser

Choulostivá otázka interrupcí opět přišla na přetřes. Objevily se politické snahy o úpravu kontroverzního zákona. Regionální i celostátní deníky, ba i televize daly v poslední době široký prostor rozmanitým argumentacím na toto téma. Podle průzkumu, který přinesla MF Dnes, považuje ukončení těhotenství na pouhou žádost ženy za morálně nepřípustné více než milion našich občanů. Pravděpodobně jich však bude ještě více. Novinkou v nynější veřejné diskusi je ovšem to, že se na obranu lidského života začaly ozývat hlasy, které se zároveň distancují od příslušnosti k církvím. A to je paradoxně velice povzbudivé. Příkladem tohoto trendu je článek (MF Dnes 9.4.2008) Milana Hamerského předsedy liberální reformní strany, jehož protipotratová argumentace je snad ještě razantnější než postoje pravoslavného kněze Libora Halíka.

Je to symptom probuzení, který lze registrovat nejen u nás. Např. v Itálii jde nyní do voleb strana pravicového agnostika Giuliana Ferrary s názvem "Interrupce? Děkuji ne." a její šance dostat se do parlamentu zdaleka nejsou nulové.

Otázka interrupcí je z mnoha hledisek komplikovaná a nepochybně se týká především toho nejvýsostnějšího prostoru svobody ženy, jejíž zásluhy, pokud jde o příchod lidské bytosti na svět, jsou nesporně robustnější než ty mužské. Aniž by však bylo nutné vstupovat do tohoto jejího hájemství, je možné položit si širší otázku. Co je to vlastně lidské zdraví? Lze interrupci konanou na pouhou osobní žádost zařadit do kontextu péče o lidské zdraví, kam ji umísťuje státní legislativa? Nedávný případ odškodnění matky za narození zdravého dítěte po nepovedené interrupci ukazuje, že legislativním zařazením tohoto úkonu do kompetence zdravotnických institucí ztrácí svou jednoznačnost samotný pojem lidského zdraví, které je tak vydáno oportunistické manipulaci.

Dokonce i tehdy, připustíme-li zcela nevědecké tvrzení, že lidský zárodek je pouhou součástí těla ženy, tak interrupce, vykonaná pouze na požádání bez zdravotních indikací, ohrožujících zdraví ženy, není a nemůže být úkonem zdravotní péče stejně tak, jako by jím nemohlo být třeba jen vyoperování slepého střeva či nějaké jiné části těla na pouhou žádost osoby, která by se tak prostě sama rozhodla. Takovýto žadatel by svým lékařem jistě nebyl poslán na chirurgii, ale když tak spíše na psychiatrii. Tam ostatně nemálo žen, které interrupci podstoupily, nezřídka opravdu také přichází. Poskytovat odbornou asistenci žádostem o interrupci totiž protiřečí lékařské Hippokratově přísaze a je ve - více či méně - výslovném rozporu také s jinými zákony civilizovaného státu (u nás např. zákon č. 60/1966 Sb. O péči o zdraví). Zaštiťovat se při jejím ospravedlňování jakýmsi soucitem je vrcholný projev mužského cynismu.

I přes očividnost takovéhoto zjištění, je však nutné neustále připomínat, že při snahách o revizi legislativního zmetku tzv. zákona o umělém přerušení těhotenství nikomu nejde o kriminalizaci ženy, nýbrž o to, aby nebylo kompromitováno lékařství a státní zákonodárství svou účastí na skutku, který byl již v antice pokládán za barbarský. Lékař zkrátka nemá právo za použití svých profesních dovedností zasahovat do tělesné integrity člověka a ničit lidské zdraví. A nikdo nemá právo to po něm chtít. Zdraví konkrétního člověka je totiž dnes předmětem lékařské péče od okamžiku, kdy lékař potvrdí jeho matce, že byl počat. To přece všichni vědí moc dobře. Proto jakýkoli krok, který povede k jasnější definici a ochraně lidského zdraví, bude projevem návratu k civilizovanosti.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 10. 4. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.