Východní liturgie zasvěcuje celý cyklus svátků sv. Janu Křtiteli. Oslavujeme slavně jeho početí 23. září, jeho narození 24. června (protože - jak nám říká Písmo - byl starší než Ježíš o šest měsíců), jeho stětí 29. srpna, objevení jeho hlavy 24. února a 25. května. Kromě toho je mu zasvěcena slavnost 7. ledna, to je následující den po svátku křtu Páně, a týdenní památka každou středu.

Je to jediný svatý, u něhož liturgie a ikonografie připomínají zázračné narození, které spolu s narozením Matky Boží předchází velkou událost vtělení. Tento kult, který ho staví na přední místo mezi všemi ostatními světci, a který je srovnatelný pouze s úctou k Matce Boží, se odráží v ikonografii, kde Jan Křtitel, pokud je zobrazen spolu s Kristem, je umístěn přímo po jeho pravici. Podle slov evangelisty Matouše Pán řekl: "Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel" (Mt 11,11).

Velká úcta ke sv. Janu Křtiteli ve východní tradici podnítila četné ikony, které jej představují v různých okamžicích jeho života anebo v typologii, která je mu vlastní, tzn. s jeho charakteristikami, které mají všechny teologický smysl.

Ikona Početí Jana Křtitele je inspirována evangeliem Lukáše 1, 9-21: archanděl se zjevil knězi jménem Zachariáš, který sloužil v jeruzalémském chrámu, a přinesl mu šťastnou zvěst, že jeho žena Alžběta bude mít syna. Zachariáš a Alžběta, už v pokročilém věku, neměli děti. Zachariáš je ohromen a vůbec nevěří slovům anděla, což vyvolá trest Páně: je zbaven řeči. Nevěřícnost Zachariášova je už poselství, které odráží nás samotné, naše pochyby, naše potíže důvěřovat Pánu.

Ikonografie scény Narození Jana Křtitele představuje Alžbětu pololežící na svém loži, hosté jí nabízejí dary k oslavě narození dítěte. U nohou postele služebníci vykonávají obřad koupání novorozeněte. Zachariáš, stále němý, v odpovědi na otázku jedné z žen píše na svitek jméno svého syna: "Jeho jméno je Jan (...) a ihned se uvolnila jeho ústa i jazyk" (Lk 1,63-64).

Jan Předchůdce, Anděl pouště, je častý ikonografický typ, který jej představuje s velkými křídly, podobnými křídlům andělů, jako odkaz na Boží slib Mojžíšovi: "Posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil" (Ex 23,20). Ve své pravé ruce drží Jan svitek, na němž můžeme číst: Čiňte pokání, neboť království nebeské je blízko, výzvu k obrácení, která prochází celým pozemským životem Křtitele, a sekera je už u kořenů stromu; každý strom, který nedává dobré ovoce, je poražen a vržen do ohně. V jeho levé ruce je poselská hůl, ta je zakončena křížem, zvěst utrpení Toho, jehož příchod Předchůdce ohlašuje. Jan má divoký vzhled: rozježené vlasy, oděv ze zvířecí kůže, tělo hubené a vyzáblé, až vychrtlé, se známkami utrpení a askeze, osmahlé pouštním sluncem. Smyslem této tvrdé askeze, prožívané světcem na poušti, je vybídnutí ke schopnosti přijmout Spasitele, rozeznat jeho přítomnost. Postava sv. Jana Předchůdce měla důležitý vliv na mnišství, které v primitivní podobě spočívalo v útěku ze světa, a směřovalo k praktikování křesťanské dokonalosti, díky přísné askezi prožívané v pouštních oblastech Egypta, Palestiny a Sýrie. Jedním z prostředků této askeze byla absolutní abstinence veškeré potravy živočišného původu, což je i stále aktuální mnišská praxe, aby se člověk osvobodil od své živočišné závislosti.

Na ikoně Křtu Krista drží Jan pravou ruku u hlavy Ježíšovy, aby vykonal s bázní obřad křtu, druhou rukou označuje vyvolence Božího (J 1,34), je nakloněn dopředu, ale hlavou a očima obrácený k holubici a hlasu Božímu. Je svědkem Theofanie. Je posledním prorokem, nic nepředpověděl, ale ukazuje Beránka Božího, Krista. Na břehu Jordánu jsou andělé, další poslové, umístěni symetricky u Jana, který křtí.

Po obvinění krále Heroda z toho, že si vzal za ženu manželku svého bratra Herodiadu, je Jan Křtitel uvězněn. Jeho hlavu požaduje Salome jako odměnu za svůj tanec před králem, který posílá kata do vězení. Ikona Stětí představuje kata a useknutou hlavu Janovu, která položena na mísu ukazuje před temným pozadím propast, která ohlašuje zároveň příchod Kristův (jako na ikoně Narození) a peklo (jako na ikoně Sestoupení do pekel).

Je třeba ještě zmínit další ikony, na nichž je nosná postava Jana Křtitele: Navštívení, Deesis, Pokrov, Sestoupení do pekel. Zastavme se na okamžik u té poslední: Jan po ohlášení příchodu Krista na zem sestupuje mezi zemřelé blahé zvěsti, dokonce k zajatcům pekla - "zjevení Boží se stalo tělem" (Tropar Stětí, 29. srpna). Vyzbrojen svitkem svých proroctví kráčí před spravedlivými, proroky, lidstvem, všemi lidmi, a jako na poušti označuje Spasitele.

Texty Písma nám vyprávějí o osobě a skutcích Jana: podoba, která je představuje, nám pomáhá zakotvit v naší mysli, v naší paměti to, co nás učí. Mimoto každá ikona svou kompozicí a převrácenou perspektivou nás nechává účastnit se scény, kterou zobrazuje, dělá z nás druhy sv. Jana Křtitele po celý jeho pozemský život, pro naše větší duchovní poučení.

Anne-Marie Velu

 (Komentář k promítání diapozitivů ikon sv. Jana Křtitele v Bruselu,  10. ledna 2004.
  Převzato z Missive, leden 2004 č. 245, přeložila Lydie Čechová

(Pozn: Autorem nebyl dán souhlas s volným šířením autorského textu 
a proto nelze bez dalšího článek kopírovat a šířit.)