Klášter sv. Kateřiny na Sinaji

Ortodoxní klášter sv. Kateřiny na Sinaji v Egyptě je jeden z nejstarších stále aktivních klášterů na světě. Nachází se na jihu Sinajského poloostrova, v samém srdci masivu, na úpatí svaté hory, kde podle biblické tradice Mojžíš obdržel deset přikázání a spatřil Boha v hořícím keři. V prvních křesťanských staletích si zde zřídili jednotlivé příbytky poustevníci přitahovaní historickým významem oblasti a hledající bezpečí před pronásledováním Římanů. Až do konce Klášter sv. Kateřiny na Sinaji 4. století přicházeli na Sinaj poutníci ze vzdálených krajin, aby navštívili tato svatá místa. Nejznámější z těchto raných poutníků je španělská jeptiška Egeria, která popsala, že viděla mnišské cely a kostel poblíž hořícího keře. Domníváme se, že keř přetrval v klášteře dodnes. Kostel, o němž se Egeria zmiňuje, je možná ten, který byl postaven z prostředků věnovaných sv. Helenou, objevitelkou Pravého Kříže a matkou Konstantina Velikého, prvního křesťanského římského císaře. Během jeho vlády (306-337) bylo hlavní město římského císařství přemístěno do Konstantinopole, Nového Říma (dnes turecký Istanbul).

Po staletí přinášeli mnichové a poutníci svatému klášteru cennosti náboženské povahy, z nichž se mnoho dochovalo dodnes. Ikony, rukopisy a kalich z této výstavy odrážejí pietu a náboženskou různorodost těch, kdo přinášeli dary klášteru během posledních staletí císařské vlády Konstantinopole. Svědčí také o uměleckém oživení, k němuž došlo v císařství po r. 1261, kdy bylo hlavní město obnoveno po více než 50 letech okupace válečníky čtvrté křížové výpravy. Konstantinopol padl do rukou otomanských Turků v r. 1453, ale památka na oficiální název státu, Císařství Římanů, který jeho poddaní dali východořímskému císařství, které dnes běžně nazýváme Byzantské císařství, přežila ještě nějakou dobu.

Během posledních staletí císařství byl klášter sv. Kateřiny stále významným poutním centrem, nejen pro ortodoxní křesťany z Východu, ale i pro latinské křesťany ze Západu. I když území, kde byl postaven, se dostalo v 7. století pod kontrolu islámu, klášter stále udržoval úzké vazby s Konstantinopolí. A poutníci tam stále přicházeli a modlili se, jako to dělají ještě dnes, v působivé bazilice postavené císařem Justiniánem (který vládl v letech 527-565), chráněné vysokými zdmi svého opevnění.

Během prvních staletí své existence byl klášter zasvěcen Panně Marii, neboť ona, tak jako hořící keř, byla naplněna Bohem, aniž by byla zničena. Až ve 13. století se se Sinají spojuje sv. Kateřina Alexandrijská. Mladá vzdělaná aristokratka se stala mučednicí během vlády císaře Maxencia (vládl v letech 306-312), protože odmítla odvolat svou konverzi ke Mojžíš (3. čtvrtina 13. stol.) křesťanství v Alexandrii v Egyptě, což bylo intelektuální a politické centrum římského císařství. Monumentální ikona světice znázorňuje epizody mučednictví jejího a učenců, které obrátila její obhajoba víry. Další události z její hagiografie, z její vita, jako přenesení jejího těla anděly z Alexandrie až na horu Sinaj, kde ji pochovali, nejsou zobrazeny. Jak se kult světice rozvíjel v křesťanském světě, hledali poutníci místo jejího hrobu. Poslední studie Nancy Patterson Ševčenko o významu sv. Kateřiny ukazují, že to byli především latinští poutníci, kteří jí byli zvláště přitahováni, a jejich přítomnost v klášteře přispěla k tomu, že nakonec získal její jméno.

Portréty donátorů ve vystavených dílech nám poskytují informace o typech poutníků, kteří přicházeli do kláštera během posledních staletí byzantského císařství. Nacházíme některé osobnosti z ortodoxního světa: mniška Théotime klečí před Pannou, malá postava v církevním šatu se nachází před ohromným sv. Jiřím a jistý Georges Parisis klečí před jezdeckými portréty dvou světců vojáků. Na druhé straně oděv donátorky klečící před sv. Sergijem naznačuje možný západní původ. Na okraji jedné ikony, nad nádherným obrazem Panny Marie s Dítětem, znázorňuje malý medailon Marii v hořícím keři, ikonografický typ vyvinutý na Sinaji, který představuje hořící keř jako starozákonní typ Panny. Ikona Mojžíše (viz obr.) je dalším příkladem významu Starého zákona v historii místa.

Klášter sv. Kateřiny uchovává mnoho děl, která představují výjimečnou kvalitu pozdně byzantského umění. Jemný obraz archanděla Gabriela, nyní zavěšený v blízkosti hrobky sv. Kateřiny v apsidě baziliky, představuje nejdokonalejší umění ortodoxního světa, stejně jako miniaturní mozaika Panny Hodigitrie Dexiokratousy a ikony Krista Pantokratora a sv. Theodosie. Iluminace rukopisu Matoušova evangelia, s Kristem impozantním, ale plným milosti, kterému evangelista podává své dílo, stejně jako ikona sv. Petra a Pavla, kteří představují stejný typ postav, odrážejí znalosti, které měl klášter o paleologickém stylu, módním v Konstantinopoli na konci 13. století a nazvaném podle císařského vládnoucího rodu stejného jména. Ikony Panny Marie Hodigitrie, Glykofilusy, Kardiotisy, Pelagonitisy (viz obr.) Bohorodička Pelagonitissa (Byzanc, poč. 15. stol.) nebo Blachernitisy představují významné ikonografické typy v ortodoxním světě. Tato díla (o mnohých z nich se věřilo, že byly namalovány evangelistou Lukášem během Kristova dětství) se stala populárními na latinském Západě na konci byzantské éry.

Od 13. století obsahovala klášterní pokladnice stále více děl odrážejících častější kontakty se Západem. Následkem křížových výprav mnoho evropských poutníků podniklo cestu k posvátným místům Svaté země. Také nové žebravé katolické řády dominikánů a františkánů se stále aktivněji projevovaly v orientálním Středomoří. Obrazy jedné skupiny ikon, často nazývané ikonami křížových výprav, ukazují přítomnost latinských poutníků v klášteře. Na jednom z těchto děl jsou zobrazeni tři františkáni a jeden dominikán pod byzantskou Deisis; na jiné elegantní ikoně Ukřižování je Panna zobrazena v omdlévající pozici, což svědčí o vlivu františkánů. Působivá ikona Ukřižování nese nápis v latině a ne v řečtině. Další ikony představují západní světce, jako sv. Martina z Tours, nebo východní světce, jako sv. Mikuláš, ale oblečené v liturgickém západním šatu. Ikony svatých vojáků často zobrazují rudé a bílé standardy křižáků. A měli bychom se zmínit, že v r. 1411 se do kláštera dostal velký kalich ze stříbra a emailu přímo z pařížského ateliéru jako dar francouzského krále Karla VI.

Různorodost obrazů této výstavy odráží komplex událostí politických, náboženských a uměleckých, které ovlivňovaly křesťanský Východ v posledních staletích Byzance a které byly pociťovány v klášteře na Sinaji. Mnoho z nejkrásnějších ikon bylo zhotoveno v Konstantinopoli, hlavním městě impéria, nebo v samotném klášteře; domníváme se, že tam byly zhotoveny obrazy s lesklou svatozáří jako Panna Blachernitissa. Podmanivá ikona Krista trůnícího by mohla být dílem koptského ateliéru v Káhiře, místa velmi často navštěvovaného poutníky cestou do kláštera. Některé ikony, obsahující odkazy na Západ, by mohly být namalovány v důležitém městě křížových výprav Saint-Jean-d´Acre na pobřeží Středozemního moře, kde měl klášter zřízen metochion, městský kostel.

Dovolením, aby tato díla opustila klášter sv. Kateřiny, mnohá z nich poprvé, nám svatí otcové velkomyslně umožnili lépe ocenit ohromné, i když málo známé umělecké tradice konce byzantské éry. Studie těchto děl umožňuje proniknout do posvátného života kláštera na Sinaji, kde se křesťanské tradice uchovaly po více než šest století.

Helen C. Evans

kurátorka umění raného křesťanství a Byzance
v Odboru středověkého umění a klášterů,
Metropolitan museum of Art, New York

Převzato ze sborníku Tresors du monastere Saint-Catherine,
Mont Sinai, Egypte (Fondation Pierre Gianadda, 2004).

Z francouzštiny přeložila ing. Lydie Čechová

Autorem nebyl dán souhlas s volným šířením autorského textu
a proto nelze bez dalšího článek kopírovat nebo jinak šířit.