Má nemocný papež odstoupit?

Pozornost světa médií se upnula na nemoc a zdravotní stav papeže Jana Pavla II. Televize ve dnech kolem operace Svatého otce věnovala celohodinové programy životu a působení nejvyššího představitele římskokatolické církve, který je hlavou více než jedné miliardy katolíků na celém světě a je respektován ostatními křesťany. Víme, že si získal úctu i u vyznavačů ostatních světových náboženství a jako osobnost je přijímán celou světovou veřejností. Zcela jistě má i své odpůrce. O tom svědčí celá řada pokusů o atentát, jakož i kritika či odmítání některých papežových postojů. Jistěže má i kritiky uvnitř církve. Avšak výkřiky některých teologů o odstoupení, jak na ně reagoval i můj kolega dominikán Norbert Badal, bývalý šéfredaktor Katolického týdeníku, jsou nevychované. Otázka rezignace není otázka dogmatické teologie, ale lidské slušnosti.

Symbol doby

Papež Jan Pavel II. se stal určitým symbolem doby. Svědčí o tom i zájem poutníků, kteří přicházejí za ním do Říma, a jistě je neuvěřitelné, jak tento starý, nemocný muž oslovuje i mladou generaci. Úřad papeže není vhodné srovnávat s předsedou vlády či vůdcem politické strany, spíše jej můžeme chápat jako představitele, reprezentanta instituce, ale i duchovního proudu, kterým je křesťanství, respektive římskokatolická církev. Její zakladatel Ježíš Kristus není v naší paměti pouze jakomladý, krásný, urostlý muž kráčející izraelskou stepí, hovořící k davům posluchačů, ale mnohem častěji se setkáváme s Kristem na kříži, mužem bolesti. A tak můžeme i ve shrbené postavě bolestí stravovaného papeže Jana Pavla II., který se pokouší komunikovat, povzbudit a posílit v bolesti a utrpení své bratry a sestry na celém světě a který se zastává strádajících a trpících bez ohledu na jejich víru či přesvědčení a přijímá je jako bratry a sestry v lidském údělu, spatřovat toho, který se v agonii kříže obrací ke své matce, ke svému učedníku a vyslovuje své odpuštění těm, kteří ho odmítají.

Modlitby za Svatého otce

Jistěže v současné době nemoci nemůže papež řídit běžnou agendu církve, ale tu zajišťuje jeho papežská kurie a lidé, kteří mají kompetenci i odbornost k tomuto úkolu. Jako Čech, jako občan demokratického státu, jako křesťan a římský katolík provázím modlitbou těžce nemocného Svatého otce Jana Pavla II. a příliš mě nezneklidňuje, že v čele církve v těchto dnech není mladý a dynamický římský biskup. Naopak jsem v tyto dny o to více vděčný za to, co Jan Pavel II. pro nás křesťany vykonal, s jakou odvahou a láskou podpíral stařičkého a nemocného kardinála Tomáška v jeho zápase s hydrou komunistické totality, která svým marasmem dusila rozvoj a svobodu v naší zemi. Také nás v té době nikoho ani nenapadlo, kromě tehdejších vládců a jejich přisluhovačů, radit kardinálu Tomáškovi k rezignaci, naopak tento starý a nemocný arcibiskup stal se symbolem síly a odvahy. Slavný bojovník španělské reconquisty Cid El Campeador (Rodrigo Díaz de Vivar 1043-1099) vyhrává rozhodující bitvu podle legendární tradice i po své smrti, kdy je jeho mrtvola v brnění připoutána k věrnému koni a táhne na čele španělských vojsk. Síla osobnosti je mocnější než kategorie časoprostoru.

Dovolím si skončit slovy již podruhé citovaného N. Badala: "Jsem si jist, že skutečný ,majitel` církve svého náměstka odvolá, až bude vhodný čas. Nechme to na něm a nebojme se o církev, ani o Svatého otce." Všechny ostatní úvahy v dané situaci bych považoval za nevhodné i neslušné.

o. Dominik Duka, biskup královéhradecký

(Převzato z Mladé Fronty Dnes 18. 3. 2005. Pro Listář vybral mgr)