Na okraj otevřeného dopisu 38 muslimských intelektuálů Benediktovi XVI.
27. 10. 2006 Milan Glaser
Byli jsme tedy upozorněni na to - dokonce nejen od muslimů - že citovat byzantského císaře Manuela II. je nevhodné. Odpověď, kterou si na svou otázku "Co nového přineslo Mohamedovo náboženství?" dává Manuel II. sám, tj. "věci špatné a nelidské, jako je šířit mečem víru, kterou hlásal"; tato odpověď je pro nás - jak to říká Benedikt XVI. - "příkrá, ba až nepřijatelná". Argumentovat násilím je přece špatnost, s níž si v průběhu dějin zadala všechna náboženství, nevyjímaje dokonce ani budhismus. Těžko však nepřipustit legitimitu samotné otázky, která by na poli religionistiky jistě mohla, ba dokonce měla zaznít i dnes, totiž: "Co nového přineslo Mohamedovo náboženství?" Na tuto zřejmě impertinentní, byť čistě akademicky myslitelnou otázku, potřebuje odpověď především upřímný a otevřený mezináboženský dialog.
Problémem tohoto dialogu, jak si snad Evropa stále více začíná uvědomovat, je totiž nezřídka to, že odpovědi z druhé strany přicházejí k obyvatelům Západu jen v generalizující podobě obrazů rozzuřených exotických tváří exportovaných sdělovacími prostředky a jejich tlumených ozvěn ze strany některých našich evropských spoluobčanů.
Výjimkou je otevřený dopis, který minulý týden zaslalo Jeho svatosti Benediktu XVI. prostřednictvím nunciatury v hlavním městě Jordánského království 38 významných muslimských učenců, pocházejících většinou z arabského světa, v čele s princem Ghazi bin Muhammadem bin Talal, duchovním poradcem jordánského krále Abdulaha II. Jde zajisté o přinejmenším kulturní formu dialogu, kterou je třeba už jen proto ocenit. Pisatelé jednoznačně odsuzují zavraždění řeholní sestry v Somálsku ze 17. září a "jakýkoli jiný akt násilí na jednotlivcích", který "by měl být reakcí na papežovu přednášku" a tvrdí, že "je naprosto mimo islám".
Tento dopis tak vychází vstříc právě onomu podnětu, který chtěl papež svou otevřenou univerzitní přednáškou vyslat, byť ne především, ale zajisté také do islámského světa, tzn. povzbudit i uvnitř muslimského světa veřejnou reflexi a diskusi, která oddělí víru od násilí a spojí ji naopak s rozumem, protože podle papežova mínění je právě rozumnost víry přirozeným terénem setkání mezi křesťanstvím a dalšími různými náboženstvími a kulturami.
Pisatelé šestistránkového dopisu hned v úvodu píší, že chtějí "v duchu otevřené výměny vyjádřit několik myšlenek, týkajících se využití onoho středověkého dialogu byzantského císaře" v papežské přednášce. Oceňují nejprve papežovo úsilí "čelit pozitivizmu a materialismu dominujícímu v lidském životě", ale "musí - jak píší - poukázat na některé omyly tam, kde ke zvýraznění správného používání rozumu papež zmiňuje islám" a dále poukázat na "některé chyby v tvrzeních, na nichž zakládá svou argumentaci".
Po tomto úvodu slibujícím důstojnou intelektuální diskusi, přicházejí na řadu argumenty. Z důvodů povahy těchto argumentů by však měly být zajímavé především pro muslimy, protože odůvodňují právě to, co vyjádřil, pokud jde o neslučitelnost násilí a náboženství, Benedikt XVI. obracející se k obyvatelům křesťanské Evropy. Říkají to totiž právě za pomoci argumentů vlastních islámu, za pomoci četných citací z Koránu.
Dopis 38 muslimských učenců tak představuje velmi cennou sbírku citátů a argumentací vzatých z Koránu, a užitečných v mezináboženském dialogu s islámem zejména s těmi osobami, kteří se dovolávají Koránu proto, aby používali násilí. A nejde potom už ani tak o to, že v dopise těchto učenců nenajdeme odkazy na slibované papežovy "chyby a omyly". Jde nepochybně o výraz dobré vůle a snahy o porozumění, když autoři citují např. Ježíšova slova z Markova evangelia o Jediném Bohu a největším přikázání lásky k němu a k bližním, prohlášení 2. vatikánského koncilu o islámu, Jana Pavla II. z jeho návštěvy v Maroku, a citují i slova Benedikta XVI. z loňské návštěvy Kolína o tom, že "dialog mezi muslimy není otázkou volby, ale životní nutnosti".
Až v jednom z posledních odstavců pak muslimští učenci tvrdí, že "Mohammed nejen, že nepřinesl věci špatné, jakou je násilí používané při šíření víry, ale že - jak sám o sobě říká muslimům v Koránu (Sura 46:9) - nepřinesl nic nového, a nevím ani, co se stane se mnou, a co s vámi, nýbrž jen sleduji, co mi bylo vnuknuto."
Toto tvrzení z úst čelných představitelů islámu je jistě také pozoruhodné a pro náboženský dialog jistě ne bezvýznamné. Daleko významnější je však to, že svým otevřeným dopisem dali v muslimském světě do pohybu přesně to, co potřebujeme všichni.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 22. 10.
2006
Pro Listář vybral dk)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
