Říkali mi: Pláčeš? Málo se modlíš
12. 6. 2006 Dora Kaprálová
Petra Dvořáková napsala knihu rozhovorů o víře, ale také o krutosti fanatismu a samotě s Bohem
Petra Dvořáková (*1977) vydala v brněnském nakladatelství Host
knihu deseti rozhovorů Proměněné sny. Lehce kontroverzní výpovědi
katolíků o životě jsou stejně čtivé jako první díl trilogie Olgy
Sommerové O čem sní ženy. Jenže v sobě mají ještě něco navíc: boj
o duchovní přesah. Kniha udiví otevřeností bez nádechu laciné skandálnosti.
* Bývalá feťačka a dnes řeholní sestra, zběhlý kněz či hluboce věřící transsexuál - všichni vaši zpovídaní jsou spjati s římskokatolickou církví. Pocházíte vy sama z prostředí tradiční katolické rodiny?
Do kostela se u nás doma chodilo, ale nebyla jsem vychovávaná v ultrakatolickém prostředí. Když k tomu připočtu, že ve Velkém Meziříčí je zhruba čtyřicet osm procent aktivních katolíků, jsem vlastně v tomto smyslu z běžné rodiny.
* S jakými reakcemi na vaši knihu se setkáváte v bezprostředním okolí? V prologu knihy je uvedena i vaše mailová adresa...
Velké Meziříčí je dost specifické ve své religiozitě - což je samo o sobě dobré. Tím pádem jsem ale zažila i nepříjemné reakce typu: zvaž morální důsledky, jaké kniha může mít, nebo: proč takhle mluvit o církvi, měli bychom ukazovat to pěkné. Jinak mi ale přišla i hezká reakce, že teď jsem čtenářům dlužná napsat svůj vlastní příběh.
* A napíšete? Zpovídáte dost niterně ženy, které jsou nebo prošly klášterní klauzurou. Nakolik jste se tomuto světu osobně přiblížila?
To nechci rozmazávat. Ale přiblížila. A možná i díky tomu, že jsem si prošla obdobím náboženského fanatismu, jsem mohla napsat tyhle rozhovory. Dokážu myslet jako fanatik, chovat se jako fanatik, já pouze nejsem fanatik. Nicméně jejich prožívání chápu, což může být mou životní zkušeností, a pokud se to v knize nějak odrazilo, jsem ráda.
* V úvodu jste napsala, že do určité doby byl výběr zpovídaných víceméně náhodný. Kdy vás napadlo postupovat podle určitého klíče a sestavit z rozhovorů knihu?
Pořídila jsem jednadvacet nahrávek, ale lidí jsem oslovila víc. Nakonec jsem zrušila rozhovory, ve kterých se myšlenkově opakovala témata, nebo které nesplnily má očekávání. Třeba jsem měla vytypovanou jednu evidentní fanatičku, která o svém životě mluvila naprosto důvěryhodně. A protože do rozhovoru nemůžu vnést informaci o tom, že má špinavé děti, ale hlavně že jich je deset, tak jsem to odpískala.
* Jak jste nacházela vhodné adepty?
Při surfování po netu jsem třeba náhodně objevila příběh feťačky-řeholní sestry Lenky. Na server jsem například napsala: zážitky řeholnice, různě jsem kombinovala hesla. Nebo jsem měla typy od jednoho muže z církve, jenže tam to bylo dost problematické... Detektivně jsem třeba hledala člověka s fascinujícím osudem a zjistila, že je někde ve Francii zavřený v klášteře na pokání. Psala jsem i po farních úřadech, ale odezvy byly mizivé. Když jsem se zeptala na někoho problematického, tak takového člověka většinou zatloukli. Jako by tím, že neměl být, vůbec nebyl.
* Kniha je silná v nadějném boji o víru navzdory podivnostem v katolické církvi a vůbec navzdory bolesti vyprávěných osudů, které se křesťanským ideálům často jen přibližují a někdy ani to ne. Co ta dekáda rozhovorů přinesla vám jako autorce?
Všechno se mi shrnulo. Když mi mladší syn onemocněl leukemií, potřebovala jsem si složit svůj osobní příběh skrze vyprávění druhých. Narazila jsem totiž v církvi na podivnou krutost, s jakou se stavěli k nemoci mého syna. "Ty pláčeš? Málo se modlíš." - Takové a ještě větší nehoráznosti jsem slýchala od žen, které uvnitř tak nějak ztvrdly vůči bolesti druhých. Jako by za smrt dětí v Motole mohly matky, které málo věří! Konečně asi cítím, že cena lidského života je v tom, jak o svůj život usilujeme a obstaráváme si žití. V tomhle vidím krásu. Takže asi, i když to zní pateticky, nahlédnutí krásy a plnosti života. A v plnosti je i ta bolest. Neztratila jsem víru, změnila jsem jen postoj k církvi. Než jsem rozhovory vydala, dala jsem je přečíst katolickému knězi, který mi říkal, že je to proticírkevní kniha, nepřijatelná, strašná. Mně přitom šlo jen o to, ukázat život, jaký je. Přece se to nevylučuje, Bůh je dobrý, a přesto se mohou dít neštěstí. Víra není zárukou.
* Jan Jandourek v předmluvě zmiňuje, že se vám podařilo vytvořit důvěryhodný sociologický obraz 90. let. Je podle vás generace dnešních dvacetiletých praktikujících katolíků jiná?
Těžká otázka. Pokud člověk nezažije v určitém věku osobní konverzi, tak buď opouští víru, nebo přejímá tradiční chování. Znám spoustu lidí, kteří se přehoupnou, žijí tradici, vlastně ani neví proč. U těch dvacetiletých, kteří projdou osobní konverzí, je to většinou provázeno radikalismem. Ale myslím, že jsem příliš mladá na to, abych už mohla zachytit jejich duchovní vystřízlivění.
* Naposledy ke knize. Měla jste někdy problém s autorizací rozhovoru?
Ne. A pokud zásadně ano, pak rozhovor nevyšel. Měla jsem třeba kněze, kterému jsem říkala, že se zabývám duševní a duchovní proměnou člověka. Věděla jsem, že je to kněz, který má současně rodinu a dítě a žije dvojím životem. Do poslední chvíle mi ovšem tvrdil, že narození dítěte mu žádnou duševní či duchovní proměnu nepřineslo, což je buď nesmysl, nebo nehoráznost.
* Existuje podle vás v dnešních intelektuálních katolických kruzích obecně respektovaná osoba, fungující i uvnitř katolické církve, někdo jako byl třeba Odilo Štampach? Zkrátka pozitivní kritik?
Myslím, že si každý kněz dobře spočítá, zda se mu vyplatí být v centru nebo být "přemístěn" na farnost do pohraničí. Tohle je poměrně silná motivace k poslušnosti i loajalitě. Může se to snad zdát příliš odvážné tvrzení, ale i v souvislosti s publikací mé knihy jsem narazila na situaci, kdy se jeden z církevních představitelů zcela systematicky snaží odhalit jednotlivé anonymní osoby. Dělá to tak, že si vytypuje, kdo by to asi z církve mohl být, a poté si na něm vynucuje přiznání. Samozřejmě s ním spolupracuje skupina skalních věřících, kteří se podílejí na identifikaci jednotlivých osob. Například rozpoutávají kampaň proti mé knize a neuvědomují si, že k ní přistupují tím nejnižším, podle mého názoru podlým, způsobem. Možná proto, že se příliš bojí skutečného života.
* Studujete dálkově filozofii. O co se hlavně zajímáte?
Kdybych se měla zcela pragmaticky rozhodnout, jestli se zaměřit na ontologii nebo etiku, tak se zaměřím právě na etiku. Ale hlavně mě fascinuje ruská filozofie a spiritualita. Zrovna jsem psala do školy dvě práce o Kantovi a Skovorodovi, a když jsem četla jejich díla, říkala jsem si, probůh ten Kant je takový suchar! Pomalu nevytáhl nohy z pracovny, Skovoroda prošel pěšky Ukrajinu. Ruská filozofie mě fascinuje životem. My v Evropě ctíme pravidla, hledíme na morálku jako na skutky, kdežto ruská filozofie hledí na stav srdce. To je mi mnohem bližší.
* Jste z Tasovska, rodiště Jakuba Demla. Ovlivnil vás rodný kraj?
Strašně. Uvědomuji si kořeny čím dál častěji, přírodu miluji, proto i ta láska ke Skovorodovi, pro mě to má pevnou vazbu. Prostředí je u nás drsnější, na Vysočině existuje jakási hysterie v pozitivním smyslu. Jako když vlčice nad mládětem vyje, tak vyju já nad svým nemocným synem Vítkem. Ještě přesnější paralela, kterou s krajinou spojuji, je obraz vlčice, která dorazí své mládě, když vidí, že by zemřelo.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 8. 6. 2006
Pro Listář vybral mh)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
