O ekologii mediálního prostředí

14. 3. 2007 Milan Glaser

V uplynulém týdnu oběhla všemi sdělovacími prostředky na celém světě podivná zpráva o premiéře dokumentárního filmu, který produkoval americký režisér snímku Titanik James Cameron. Je nazván Ztracený Ježíšův hrob a tvrdí se v něm, že jde o Kristův hrob, včetně ostatků. Zpráva o dokončení filmu je podivná proto, že nebyla zařazena do kulturní rubriky, ale do běžného zpravodajství. Je skoro zbytečné vyvracet filmařům důkazy, které si vyrobili, protože vyvracejí samy sebe. Všichni odborníci je odmítají, včetně izraelského archeologa Amose Klonera, který právě tento hrob v Jeruzalémě již roku 1980 objevil. Chatrnost tvrzení režiséra Titaniku musí být nabíledni snad i jemu samému. Vždyť - nemluvě o jiném - proč by ze sedmdesáti antických hrobů se jménem Ježíš, nalezených do této doby v Izraeli, měl právě tento patřit Kristu? Zarážející je pouze ochota filmaře zesměšňovat sebe samého v očích odborné veřejnosti. A stejně pozoruhodný je nedostatek soudnosti žurnalistů, kteří předstírají, že referují o výjimečném objevu, zatímco se podílejí pouze na kolosální mystifikaci stejné jako ta, kterou předvedl Dan Brown ve svém románu Šifra mistra Leonarda. Jen absence konkrétních znalostí, může učinit divácky či čtenářsky přitažlivými díla tohoto druhu. Jsou totiž parodiemi sebe samých.

Tyto mediální produkty však stojí za pozornost z úplně jiného hlediska. Je na nich zarážející, jak všeobecně a masivně jsou šířeny. Nepochybně je to způsobeno také snahou mediálních mágů prozkoumat a pak zpeněžit lidskou povrchnost a nevědomost, ale ze zmíněného případu vysvítá i jiná motivace. Průhledný diletantismus a nepřiléhavá argumentace, šermující vědeckými kategoriemi jako je DNA, svědčí v případě jmenovaného filmu o ideologické motivaci takovéto filmové produkce. Jde o antikřesťanskou ideologickou propagandu v plném smyslu slova, která může co do své myšlenkové kvality směle soupeřit s obsahem kdysi u nás povinných propagandistických filmů marxisticky-leninského vědeckého světového názoru. Vždyť co jiného by tento mediální humbuk mohl mít za cíl než zesměšňovat křesťanství předstíráním neopodstatněnosti a nepravdivosti křesťanské víry?

Ideologická propaganda a indoktrinace již dávno není omezena na jediný stát či blok států jistého politického zabarvení. Neznamená to však, že neexistují masové a přitom jednotné projevy určitého ideologického ovlivňování. Jeho námětem není recept na vytvoření spravedlivého společenského zřízení, jak to známe z minulosti. Jeho obsah je z politického hlediska nadstranický. Zůstává však relativisticky tendenční, pokud jde o to, přiznat člověku možnost poznat pravdu a uvěřit v pravdu.

Naše mediální prostředí rozhodně není zaplňováno jenom spontánními postřehy zpravodajů, byť i ty mají své místo. Diktát tzv. zpravodajských agentur jako Reuters a další je každému žurnalistovi dobře znám. Jen několik málo osob, zůstávajících v anonymitě, rozhoduje prostřednictvím těchto agentur o tom, co má být v médiích globálně šířeno, o čem mají lidé přemýšlet, na co se mají soustředit; a z druhé strany pak, samozřejmě, také o vytěsňování toho, o čem by lidé přemýšlet mohli, ale na co se jim už nedostává podnětů, sil či kapacity. Ne vždycky je sice tento mediální aparát používán k ideologické propagandě, ale zdá se, že když na to přijde, je jí poměrně ochotně k dispozici.

Mediální mystifikace tohoto druhu, samozřejmě, žádného věřícího nemohou ohrožovat, ale určitě otravují prostor veřejné komunikace podobně jako je životní prostředí zamořováno exhalacemi. Myšlení v něm těžko dýchá. Jakousi pozitivní stránku však tyto mediální bubliny přece jen mají. Ukazují na nespolehlivost pramene, z něhož člověk každodenně čerpá látku k reflexi o světě, o společnosti a o lidech, s nimiž obývá globální vesnici, a na potřebu zastavit se a přemýšlet. Platí to pak, samozřejmě, tím více i v oblasti zpravodajství politického. Pokusy podstrčit a vsugerovat člověku určitý názor a dovést jej pokud možno i k určitému konkrétnímu jednání jsou stále vynalézavější. Reagovat apriorní nedůvěrou k médiím, samozřejmě, nelze. Je naopak třeba nebát se přemýšlet o tom, co mediální prostředí nabízí, a nebát se zaujímat opačný, třeba i menšinový názor. Potom je možné se i nad zmíněným dokumentárním pokusem režiséra, jinak ne zcela špatného, Oskary ověnčeného filmu Titanik, s klidem pousmát. A to, co se na první pohled mohlo v médiích jevit jako názor většinový, se ve skutečnosti - po ekologické očistě - promění v zanedbatelnou páru.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 4. 3. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.