10. 4. 2007 Richard Čemus
Kněží to mají těžké. Mají kázat o věcech, které přesahují lidské chápání a jež vyžadují víru. Musí proto sami nejdříve věřit tomu, co hlásají a také tak žít. Věrohodnost toho, co kněz káže, lidé často posuzují právě podle jeho života. Je pak ale vůbec možné hlásat vysoký ideál evangelia, a nebýt přitom pokrytcem? Sv. apoštol Pavel to vyjadřuje přiléhavým obrazem: «Nosíme poklad v hliněných nádobách» (…). Cítil tíhu povolání evangelizovat («běda mi, kdybych evangelium nehlásal»), ale dobře si uvědomoval, že na to jako člověk nestačí. Vynaložil však všechno své úsilí na to, aby svůj vlastní život evangeliu přizpůsobil a zažíval přitom účinnost Boží pomoci. Zcestoval celý tehdejší svět, opakovaně se nacházel v nebezpečí smrti, kterou nakonec v Římě pro Krista i podstoupil. S vědomím, že takovou tu sílu nemá ze sebe dosvědčil: «nežiji již já, ale žije ve mne Kristus» (…), takže «Když jsem (jako člověk) slabý, tak jsem (v Bohu) silný» (…). Sotva se chce věřit, že takové svědectví vydal ten Pavel, který ještě nedlouho předtím coby Šavel, masakroval křesťany.
Poslední měsíce jsou sdělovací prostředky plné různých «odhalování spolupráce» s Stb, či jejími obdobami v ostatních státech bývalého socialistického bloku. Patří to k vyrovnání se s minulostí; je bolestné a může trvat dlouho; v Německu ani 60 let po válce není u konce a i v Itálii se některé kapitoly válečné a poválečné doby, jako například vraždy kněží organizované «hrdinnými» partyzány, opatrně otevírají až nyní. Bortí se národní mýty a ideologické pojetí dějin, které bude zapotřebí vždy tehdy poopravit, či zčista přepsat, až se zjistí, «jak to vlastně bylo». A možná se to na tomto světě nikdy nedovíme. O těch druhých! Protože o sobě každý ví, kdy a kde selhal, kdy mohl říci ano — ano, ne — ne, šel ale raději od jednoho kompromisu k druhému až nakonec zabředl ve «spolupráci» se zlem. A svědomí mu to připomíná, i když o něm nikdo nepíše v novinách a nejsou na něj zaostřeny televizní kamery.
Na loňském festivalu v Benátkách byl představen film «Ostrov». Za války ruská loď, naložená uhlím, narazí na severním pobřeží na hlídkující německou fregatu. Než Němci loď obsadí, kapitán Tichon se stačí ukrýt pod uhlím. Topič Anatolij však ho pod hrozbou udá. Nacistický oficír přesto rozhodne oba odstřelit. Když však vidí zoufalý strach o život námořníka-topiče, udělá mu ďábelskou nabídku: «Zastřel ty sám kapitána, a budeš žít!» a podá mu jednou kulkou nabitý revolver. Anatolij na okamžik zaváhá, ale pak zmáčkne kohoutek. Tichonovo tělo se sklátí přes palubu a Němci opustí scénu. Zanechali ovšem na lodi nálož, a ta po dvaceti minutách exploduje. Zázrakem Anatolij výbuch přežije a moře jej vysíleného vyplaví na břeh ostrova.
Tam ho ráno najdou mniši z blízkého kláštera. Ujmou se ho a on u nich zůstane. Žije však sám v cele opodál a dělá tvrdé pokání. Trýzní ho svědomí. Vyjíždí na ostrov, opakuje bez přestání Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným a volá Tichonovo jméno. Zvolí si tu nejčernější práci, teď jako topič kláštera a uhlí doluje z vraku lodi, na které sloužil s Tichonem; na uhlí i spí. Tak projde 30 let. Odolává všem nabídkám představeného klášterní komunity, zařídit si pohodlnější život. Mají ho za podivína. Nemohou si však nevšimnout lidí, kteří za Anatoliem začnou časem chodit ze všech stran jako za starcem – duchovním otcem – s prosbou o radu, o modlitbu a o uzdravení na duši i na těle. A skutečně dochází k zázrakům: mladé těhotné děvče se v síle Anatoliova slova rozhodne dítě si ponechat; válečná vdova se od starce dozví, že její muž nepadl, ale doposud žije ve Francii a čeká na ní, a zoufalá matka je svědkem toho, jak její chromý syn po modlitbách bratra Anatolie odhodí berle.
Fámě svatosti se však Anatolij brání jak jen může svým chováním. Spolubratrům jde na nervy, ale postupně poznávají i oni, že se jedná o Božího podivína, který vším, co dělá a říká – ač je to jen velmi kusé, a v náznacích – poukazuje na skrytou pravdu o sobě i o nich. Má dar poznání srdcí a dar jasnozřivosti. Začnou chápat, že on, který se považuje za posledního hříšníka, je skutečný následovník Krista, skutečný křesťan, skutečný mnich. Anatolij sám však mír v duši nemá. Až se stane zvláštní věc.
Přijede z daleka sovětský admirál, který nehledě na svůj «vědecký světový názor» se rozhodl vyhledat tohoto «zaostalého» mnicha, protože si lékaři nevěděli rady s jeho dospívající dcerou, zřejmě duševně chorou. Anatolijovi stačí pohled, aby poznal, že děvče je posedlé «démonem», kterého, jak na udiveného admirála vyhrkne, «osobně zná». Odpluje s děvčetem na pramici na «svůj» ostrov, kde se nad ní usilovně modlí exorcismus. Děvče se zmítá, válí se v lišejníku pokrytém sněhem až nakonec omdlí. Když jej Anatolij vrátí v náručí otci, je zdravé.
Uzdravil se však na duši i on, mnich Anatolij. V děvčeti modlitbou a celoživotním pokáním přemohl démona zla, kterého on sám do světa pustil. Poznal totiž v admirálovi dávného kamaráda Tichona, který, jak se ukázalo, tehdy přežil, protože kulka zasáhla jen jeho paži. A hlavně: dověděl se, že Tichon mu už dávno odpustil. Pokorný kajícník teď mohl předstoupit před soudnou stolici Boží: sám ulehl do rakve, kterou si nechal připravit, a smířený vydechl naposled.
Tolik ruský film «Ostrov». Nevím, je-li to pravdivá historka nebo geniální fikce. Zaručeně pravdivé je však toto: Mám na Moravě přítele, který se minulým režimem zlomit nenechal. A tak šel do vězení na Bory u Plzně, kde se brousila bižuterie. Vrátil se sklem na plicích a dodnes má astmatické záchvaty. Brzy po revoluci dostal návštěvu. Když seděli u kafe, z návštěvníka vypadlo: «Já jsem tě udával. Odpustíš mi?». Po chvíli mučivého mlčení stisk dvou chlapských rukou. A rozešli se v míru. I to je svého druhu exorcismus – vymítat spolu ďábla, jenž svazuje duši. A jak bych tu mohl nevzpomenout na svou vlastní mámu, která v šedesátém osmém, za «pražského jara», zatelefonovala vyděšenému prokurátorovi otcova procesu z padesátých let, s tím, že nejkrásnější léta života jsou sice nenávratně pryč, ale za kriminál svého manžela – našeho táty – se mu přesto mstít nebude…
Pokání a odpuštění – má-li být opravdové – je boholidské dílo. Přiznat svoji slabost předpokládá víru, že «když jsem slabý, tak jsem silný», nebo – jak končívají české pohádky – že zlé se v dobré obrátí. To však člověk nedokáže, to dokáže jen Bůh, který v Kristu «svou smrtí přemohl smrt a daroval život těm, co leží v hrobě»: tak hlásá radostně ruská velikonoční liturgie. A není to pohádka, ale Kristovou vlastní krví vykoupená skutečnost. Kristus je lékař, který nepřišel léčit zdravé, ale nemocné. Stačí uvěřit – tak jako mnich Anatolij. Ten pokáním rozmnožil dobro na zemi: pro sebe i pro své bližní smířil zemi s nebem.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 9. 4. 2007
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
