Společnost zvyklá na rozmařilé plýtvání se musí učit počítat, rozvažovat a šetřit

3. 11. 2008 Martin Horálek

Také vám připadá, že v dnešní době médií a internetu je občas nastoleno téma, kterému se nedá vyhnout, před kterým se nemáte kam schovat a neexistuje způsob, jak o něj doslova nezakopnout na každém kroku? Takovým tématem je v současnosti ekonomická krize. Tohle sousloví je už nějakou dobu pravidelným inventářem na prvních stránkách novin, o ekonomické krizi se diskutuje v rozhlase i v televizi. O krizi se už baví lidé na ulici a než se stane předmětem vtipů a vtípků z domácí dílny českého humoru, je jen otázkou času.

Nejsem ekonom a moje znalosti v tomto oboru jsou minimální. Přiznávám, že svět kapitálových investic, hypotečních úvěrů a akciových trhů je pro mě něco jako svět za zrcadlem v Lewisově Alence v říši divů. Ostatně, nejsem sám. Jak poslední týdny odhalily, o skutečných praktikách a nekalých systémech obchodů v některých bankovních domech nic netušili ani lidé, pro které je ekonomika dokonce zdrojem obživy. Mnozí z nich stáli jen v němém úžasu nad tím, jak jejich kolegové bankovní manažeři nejdříve poskytovali hypoteční úvěry lidem, kteří je nedokázali splácet a z těchto nesmyslných půjček následně vytvořili dobře zabalený balíček, který kupovali a zase prodávali jiní bankovní manažeři. Celý tento grandiózní podvod fungoval až do chvíle, než několik lidí napadlo nahlédnout pod zlatý obal. A ouha! Jejich zjištění je zřejmě šokovalo natolik, že na virtuálním náměstí plném bankéřů v dobře ušitých oblecích docela nečekaně zazněl výkřik - "král je nahý a balíček je prázdný".

Z událostí, kterých jsem v posledních týdnech svědky, se dá soudit, že ekonomika západních velmocí zřejmě stála na mnohem křehčích základech, než si byl kdo ochoten připustit a žádný zaručený recept na její záchranu neexistuje. Vlády západních zemí jsou do značné míry v pasti. Když nebudou sanovat ztráty oněch nezodpovědných bankéřů, lidé zpanikaří, začnou hromadně vybírat své úspory a celá ekonomika zkolabuje. Když zaplatí bankám jejich ztráty, budou se zase o něco hůř hledat ve státních rozpočtech peníze na nové silnice, školy nebo třeba na navýšení důchodů. Celou situaci navíc komplikuje ještě skutečnost, že zatímco bohaté - především evropské státy - vkládají značnou část svých rozpočtů do sociálních a zdravotních systémů, méně vyspělé země tyto prostředky investují a skupují tak celé továrny a firmy po světě. V kombinaci s velmi levnou pracovní silou, která v málo rozvinutý zemích je, tak Evropě vyrůstá další a možná ještě mnohem závažnější problém.

Na začátku jsem řekl, že jsem v ekonomice naprostý laik. Člověk ale nemusí být zrovna profesorem na Harwardu, aby pochopil, že se světem kolem nás se cosi zásadního stalo. Velkou deziulizí zřejmě končí doba bohatých a rozmařile plýtvajících ekonomik. Pravidlo, že čím vyšší je spotřeba, tím vyšší může být i výroba a tím rychleji se roztáčí soukolí ekonomiky států, se ukazuje jako cesta do slepé uličky. Společnost, která si zvykla na rozmařilé plýtvání, se zřejmě bude muset znovu učit počítat, rozvažovat a šetřit.

Události, kterých jsme v poslední době svědky, mají i svůj duchovní rozměr. O materiální orientaci současné společnosti se toho napsalo a namluvilo mnoho. Mnoho moudrých lidí si lámalo hlavu s tím, jak atraktivně přiblížit zejména mladé generaci duchovní hodnoty. Komerce, reklama a nákupní boom se zdál být neporazitelným soupeřem a ve vztahu k Bohu jen obtížně překonatelnou překážkou. O nákupních střediscích se mluvilo jako o novodobých chrámech nebo moderním náboženském kultu. Společenská prestiž a úroveň se stále zřetelněji stávala přímo úměrná množství peněz, které byl člověk schopen a ochoten bezstarostně utrácet. Tváří v tvář ekonomické krizi z posledních dní se však pohled většiny lidí začíná postupně měnit. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se krize z úrovně makroekonomické skutečně projeví v peněženkách konkrétních lidí. Jisté ale je, že nějakým způsobem se krize dotkne každého z nás.

Myslím, že tato situace může být do značné míry příležitostí pro církev. Měli bychom využít toho, že z našich slovníků, myslí i srdcí ani v dobách největšího rozkvětu nevymizely hodnoty jako pokora, solidarita nebo sebezapření. Samozřejmě, nemám na mysli žádné káravě podmračené moralizování! Jde mi spíše o to, abychom dokázali využít náskok, který máme. Narozdíl od mnohých přeci nemusíme prožívat šok z toho, že bublina věčné hojnosti a plýtvavé rozežranosti tak rychle a nekompromisně splaskla. Ve svých myslích se nepotřebujeme těžce vyrovnávat s tím, že pokora a střídmost není projevem slabosti a neschopnosti. A především - narozdíl od lidí orientovaných pouze na majetek, pro které je životní úspěch a štěstí vyjádřitelný pouze ekvivalentem peněz, můžeme být svobodní a šťastní. V nebeské bance, kde je jediným platidlem pravda a láska, se totiž nakonec všem účtuje stejně spravedlivě. A účet, který nám vystaví tam, je účtem konečným a nejdůležitějším ze všech.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 20. 10. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.