Makedonie: Země blízkých příbuzných v dalekém srdci Balkánu

Část druhá

21. 10. 2009 Igor Kyselka, Petr Blížkovský

(Tento článek navazuje na úvodní část)

b) Ochridské pojezeří

Pravidelné bušení na zavěšené prkno (zvyk z tureckých dob, kdy kláštery nesměly používat zvony) svolává před sedmou hodinou ranní na utreňu - jitřní pobožnost. Z mlh se jeví podrobnosti a výhledy, které jsme za tajemného večerního příjezdu nemohli spatřit. Detaily budov a vnějších fresek kláštera i pohledy přes údolí na vysoko položené muslimské (ale slovanské) vesnice zvýrazněné špičkami bílých minaretů pod dosud zasněženými horskými hřebeny. Po krátké přítomnosti na ranní pobožnosti opouštíme klášter. Jednoho zdejšího pomocníka Ivana vezeme do Ochridu, aby se tak snáze dostal do Bitoly za dcerou. Dozvídáme se, že současný život zde není lehký. Nezaměstnanost mimo hlavní město přesahuje až 50 %, platy jsou (při cenách blízkých našim) nějakých 200-300 EUR a podpora v nezaměstnanosti okolo 60 EUR. Ke všem sousedům s výjimkou Srbska a pochopitelně do celé EU potřebují Makedonci víza, takže není divu, že nostalgie po socialistické federaci je patrná... Stavíme se v rovněž starobylém, s výjimkou kostela však zcela obnoveném ženském klášteře Sveti Georgi Pobedonosec (Sv. Jiří vítěz) v obci Rajčica s mlhavým, ale přesto lákavým pohledem na níže ležící přehradu Debarsko jezero. V lázeňském městě Debar kupujeme vynikající tvrdý (kaškaval) i měkký ovčí sýr (sirene), bílý chléb, zeleninu a mléko.

A pak již postupně se rozšiřujícím údolím Černého Drinu postupně klesáme až k odbočce k obci Vevčani. Vevčani je malebná podhorská pravoslavná enkláva obklopená převážně muslimsko-albánskými vesnicemi, známá poměrně originálním řešením svého sporu s vládou, která chtěla již koncem 80. let tuto obec připravit o její cenné vodní zdroje. Na základě referenda v roce 1991 obec vyhlásila nezávislou republiku včetně vlastní vlajky, znaku, hymny, pasu, měny a ozbrojené domobrany. Vláda sice toto vyhlášení ignoruje, nicméně obec si své prameny ochránila a vydobyla respekt svých muslimských sousedů. Při příjezdu do obce Vás vítá vlajkosláva černočervených vevčanských praporů se žlutým obecním znakem. Ve dlouhé svažité vesnici nalezneme dostatek patrových hrázděných kamenných domů, dominantní kostel Sv. Nikoly a hlavně nad vesnicí barvitě divočící horský tok s mnoha bočními rameny a podzemními krasovými vývěry. Kolem nich vede naučná stezka, kterou doplňuje několik malých otevřených kaplí, kde je možno se pomodlit, zapálit prosebnou svíci, a za odložený peníz koupit mimo svíce papírovou ikonu. Vše důvěřivě otevřeno, jak je v horských kaplích v Makedonii dobrým zvykem.

Přes albánské vesnice podezřele plné objemných a přezdobených nových rodinných domů (dle našeho průvodce jde o příjmy z dealerství drog) se konečně dostáváme do Ochridu, města pod ochranou UNESCO, jednoho z hlavních lákadel makedonského cestovního ruchu. Historická část města je romanticky rozložená na jižních svazích nad teplým Ochridským nikdy nezamrzajícím jezerem tektonického původu, které je se svými 385 km² a 294 m hloubky největším a nejhlubším jezerem Balkánu a 70 % jeho fauny je endemické (trvale se vyskytuje jen na tomto místě, pozn. mh). Město si stále zachovalo větší část hradeb a řadu větších či menších kostelíků, které spolu s úzkými a strmými uličkami dodávají městu intimní jižanskou atmosféru.

Kostelíky jsou zpravidla vícevěžové neomítnuté cihlové stavby pocházející z 14.-16. století postavené na půdorysu rovnoramenného řeckého kříže. Dva menší z nich, v nižší části města (Sveti Nikola Bolmički a Sveti Bogorodica Bolnička), sloužily v dobách morových epidemií jako karanténní kostely, v nichž byli lidé usilující o vstup do města internováni 40 dní, než mohli dále do Ochridu. Pravým klenotem je nejstarší dochovaný kostel ve městě - archijerejský chrám Svaté Sofie - bazilikální stavba s dobře zachovalými staro- i novozákonními freskami z 11. století, které jsou plošně vůbec největšími zachovanými byzantskými freskami té doby vůbec. Svíce a skvělá akustika způsobují z návštěvy tohoto chrámu jedinečný zážitek.

Zcela jiným dojmem působí jedna z nejkrásněji umístěných církevních staveb, které jsem kdy viděl - za hradbami na vystupujícím skalním ostrohu s cypřiši a kvetoucími mandloněmi se tyčí oktogonální kostel Sveti Jovan Kaneo (původně z 13. století) a patří tak k z významným dominantám města (viz fotogalerie).

Pro nás má asi největší význam kostel Sv. Klimenta a Pantelejmona postavený poblíž základů raně křesťanského chrámu ze 4. století s rekonstruovanou střechou na pylonech (aby návštěvníci měli představu o hmotě stavby a baziliky z 5. století se zachovalou mozaikou mj. s motivem svastiky, jakožto znamení Slunce). Onen kostel Sv. Pantelejmona - dnes Sv. Klimenta - je nedávnou replikou postavenou na původních základech, když vystřídal mešitu, která mezitím na místě vyrostla, byla ale před několika lety zbořena. Celý areál je místem, kde se nacházela první slovanská univerzita založena žáky Sv. Cyrila a Metoděje, z nichž nejvýznamnější - makedonský národní patron Sv. Kliment Ochridský - je zde pohřben. Představa spojitosti zakladatelů univerzity na tomto místě s naší krásnou horou Sv, Klimenta u Osvětiman ve Chřibech, kde podle všeho takováto univerzita v menším rozsahu existovala o nějakých dvacet až třicet let dříve, nám činilo toto podmanivé místo obzvláště blízkým.

Rezignovali jsme již na návštěvu Samuelovy pevnosti tyčící se na nejvyšším místem města za zubatým cimbuřím, zhlédli ještě římský amfiteátr, nyní užívaný k letním divadelním představením a po typicky makedonském obědě (hustá polévka čorba a nejrůznější ražniči) jsme se vydali cestou kolem Ochridského jezera, která vede cca 25 kilometrů přes sousední Albánii.

c) Albánie

Za celkem prázdným hraničním přechodem (vízový styk hustému provozu moc nepřeje) nás hned obklopily pověstné albánské bunkry nacházející se v této dříve nejizolovanější zemi Evropy zcela všude. Kolem jezera však očividně očekávají turistický ruch (v dubnu zatím nevelký), neb je tu plno rybářských hospůdek a penzionů. Na každém kroku kolem silnice také albánští mládenci nabízejí ukázkové úhoře a pstruhy z jezera. S endemičností druhů, díky čemuž v Makedonii takto ryby prodávat neuvidíte, si prostě hlavu nelámou.

Jediné město na albánském břehu je z větší části poválečný Pogradec (už ten název zní slovansky). V městě tepe bohatý uliční život. Zatímco hlavní paneláková třída připomíná až příliš povědomě sídlištní obchody 80. let, nábřeží jezera je poměrně vkusně a moderně architektonicky upraveno. Navštívili jsme 10 let starou mešitu - jiné chrámové stavby zde kromě vykopávek za městem nenajdete - za soudruha Hodži zde bylo náboženství zakázáno a většina chrámů a mešit zbourána.

Na makedonskou stranu se vracíme už za tmy a poměrně snadno nacházíme laciné ubytování v soukromí ve vesnici Ljubuški na břehu jezera.

d) Kolem Prespanského jezera

Uchvacující ranní pohledy na lehce zamlžené Ochridské jezero zlátnoucí mezi okolními kopci si jedeme vychutnat z větší blízkosti a sice do kláštera Svatého Nauma. Komplex klášterních budov, dnes velkoryse přestavěných na poměrně luxusní hotel, je zcela jedinečně položen na nízkém skalisku nad jezerem a ukrývá malebný kostel s hrobkou světce, který zde prožil poslední plodná léta života. Několik reliéfů a ikon znázorňuje situaci, kdy za Sv. Naumem přiběhl nešťastný rolník, že medvěd sežral jednoho z jeho orajících volů. Vždy vstřícný a vyrovnaný světec jej s úsměvem poslal zpátky na pole, kde užaslý rolník zjistil, že provinilý medvěd zapřažený do postroje oře pole společně se zbylým volem. Sv. Naum, jeden z žáků svatých Cyrila a Metoděje, poté, co se aktivně podílel na založení a fungování slovanské univerzity v Ochridě, se zasadil o vznik tohoto klidnějšího kláštera kolem roku 900, kde pak roku 910 dožil a byl pochován.

Působivý kostel Svatých Archandělů se vedle předsíně nartexu skládá ze dvou dómů s freskami z 19. století a vyřezávaného ikonostasu z roku 1711. Hrobka samotného světce je v boční kapli, kde přiložením ucha k sarkofágu můžete ještě uslyšet světcovo stále aktivní srdce. V klášteře kromě hotelového personálu žije jediný mnich, komplex je obklopen zahradou s cedry, kamennými modely fantaskních hradů a jeskyň a exotický nádech doplňuje množství pózujících a řvoucích pávů. Nedaleko od kláštera se nachází jezerní záliv, na jehož konci lze nalézt menší a novější klášteřík Sveta Petka. Blízko něj nám šipka Izvori napovídá, že tady vydatné prameny napájejí jezero. Jde vlastně o vyvěračku, kam ústí podzemní vody z výše a za kopcem ležícího Prespanského jezera. Kolem pramenů bují lužní vegetace, zejména primule překypují sírově žlutými květy.

Vydáváme se serpentinovou cestou přes hřeben pohoří - národního parku Galičica, který tvoří předěl mezi jezery Ochridským a Prespanským. Zastavujeme na vápencových skalách porostlých kvetoucími rozchodníky a pryšci s neolistěnou dřínovou doubravou na vápencích. Pokroucené nízké duby jsou romanticky obrostlé dlouhými lišejníky.

Holý travnatý hřeben Galičice dosahující bezmála 2000 nadmořských metrů je teď, v polovině dubna ještě nesouvisle pokryt sněhem, z něhož se odvážně klubou žluté a bledě fialové krokusy. Z nejvyššího vrcholu spatřujeme podstatně členitější břehy Prespanského jezera včetně ostrůvku Sveti Petar, který leží téměř přesně na trojmezí Albánie, Makedonie a Řecka.

Sjíždíme habrovými doubravami východního úbočí Galičice k Prespanskému jezeru. Jeho západní břeh spadá poměrně prudce, je lesnatý a místo vesnic lze občas mezi stromy zahlédnout nějaké to rekreační středisko, z nichž mnohá však mají svou slávu z dob jugoslávské federace dávno za sebou a některá jsou opuštěná. Z celkové plochy 285 km² náleží Albánii 50 km², Řecku 48 km² a Makedonii 237 km². Jezero je rovněž tektonického původu jako Ochridské, je však hluboké jen 56 m. Severní a východní břehy jezera jsou poměrně ploché, rákosinaté a prostory mezi vesnicemi jsou vyplněny téměř monokulturou jabloňových sadů, objevují se tu však i vinice. O sady je viditelně dobře pečováno a byť jsou často vráceny do soukromých rukou, výkup se vzhledem ke snadnějšímu prodeji uskutečňuje v rámci obchodních družstev. S odbytem to však není slavné. Řecko Makedonii dlouhodobě kvůli názvu státu bojkotuje a ostatní státy Unie mají také spíše přebytky než nedostatky vlastního ovoce. Zbývají tedy vzdálenější destinace jako Blízký a Střední Východ, Rusko apod. Na problémy s odbytem upozorňují četné hromady jablek v silničních příkopech.

Z pobřežních vesnic zaujme např. Kurbinovo, které - jak je zde zvykem - skrývá dále nad obcí na první pohled velmi jednoduchý kostel Sv. Georgi (Jiří). Bezvěžová kamenná stavba datovaná donedávna do 18. století byla při podrobnějším průzkumu vzácných, nejen svatojiřských, ale zejména mariánských fresek identifikována do roku 1191! Mariánská freska na tisícidenárové bankovce je právě odtud. Zaujme nás nejen na kamenné terásce umístěný kostel s výhledem na jezero s domáckou atmosférou stolků se svíčkami a sbírkami peněz, ale hlavně důvěrou staré paní v domě u silnice, která nám s úsměvem zdarma a bez zálohy či jakéhokoliv zápisu půjčí klíče od kostela.

Kromě jabloňových sadů s funkční povrchovou závlahou zaujmou místní vinice. Daly by se nazvat ekologické - jsou zatravněné, staré pokroucené, nízce zastřižené kmeny bez drátového vedení. Kamenné zídky porostlé trnitými keři oddělují od sebe jednotlivé pozemky nepravidelně rozložené na úpatí pohoří Pelister, které lemuje východní okraj Prespanského jezera.

K večeru, pár kilometrů před řeckou hranicí, uhýbáme od břehu jezera podél horské říčky do lůna pohoří Pelister, které je nejstarším makedonským národním parkem (od roku 1948). Obec Ljubojno, kam zakrátko dorazíme, nás uvítá množstvím zachovalých kamenných, většinou neomítnutých domů a zajímavou bílou zvonicí u hřbitova. Jinak vesnice působí trochu smutně, neboť na mnoha opuštěných a polorozpadlých domech je patrné, že díky odlehlé poloze se kraj vylidňuje. Přesto zde však již lze nalézt ubytování v soukromí v celkem stylových domech. Pokračujeme horským, dosud však poměrně širokým a zemědělsky užívaným údolím dál do obce na konci silnice Brajčino, která je díky členitějšímu reliéfu a většímu podílu kamenných i dřevěných domů ještě malebnější. Bez problémů nacházíme ubytování v soukromí a jdeme na večerní procházku. Téměř za tmy docházíme k jednoduchému kostelíku Sv. Atanasije ze začátku 20. století, který je, jak je zde dobrým zvykem, zavřen jen klacíkem na petlici a má tradiční freskovou výzdobu. Krásný večerní zážitek ze stmívajícího se údolí s doprovodem ptačího zpěvu a jarního hučení řeky doplňujeme ještě zpěvem staromoravských chorálů a latinských zpěvů z Taizé v kostele osvětleném jen několika našimi svíčkami. Po skvělé večeři z našich párků, k níž paní domu přidá vynikající sladké omelety, jdeme spát a pod okny nám stále hučí týž horský potok…

(Dokončení příště)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.