O rozdílu mezi katolickou a zednářskou poslušností

10. 1. 2015  Angela Pellicciari


 

Počínaje Lutherem strhla se prudká lavina žalob a pomluv proti římské církvi, kterou tento bývalý augustiniánský mnich nazýval „Babylónskou nevěstkou“. Obzvláště vykřičený a omílaný argument líčil katolíky jako otroky nucené slepě poslouchat diktát církevního magisteria. Tento předpoklad slepé a tudíž otrocké poslušnosti byl obzvláště účinnou zbraní a vrcholné uplatnění našel v námitkách, které představil Kant svým pojednáním nazvaným Co je osvícenství.

Toto protestantské hodnocení během 19. století zdomácnělo v Sardinsko-piemontském království, které bylo bezprostředním zárodkem pozdější sjednocené Itálie. Poslanci jeho parlamentu vyprodukovali celou řadu rezolucí namířených proti řeholním slibům chudoby, čistoty a poslušnosti, jež byly veřejně vysmívány a znevažovány. Z těchto tří slibů byl však nejvíce na mušce slib poslušnosti. Při bližším pohledu se ukáže, že to není náhoda. Dokud budou katolíci zakotveni v poslušnosti vůči papeži, liberálové nemají šanci proniknout do jejich svědomí. Pár příkladů jasně ukazuje, jak si protestantská vulgáta našla cestu do srdcí piemontských poslanců, kteří se jinak považovali za katolíky: „Každý kdo vstupuje do kláštera – říká tehdejší poslanec Chenal – se neodvolatelně zříká vlastní budoucnosti, prodává vlastní svobodu představenému kláštera, což protiřečí božské a lidské morálce.“ A bývalý kněz Giuseppe Robecchi si ještě přisazuje: „Vrátit se k pasivní poslušnosti, bezpodmínečné podrobenosti věčnými sliby dnes? Ó ne! Taková myšlenka nemůže přijít na mysl nikomu, kdo má zdravý rozum.“ Liberálové umíněně odsuzující katolickou poslušnost přitom pokládali za normální, ba nezbytnou onu poslušnost, která platí v zednářských lóžích, do nichž sami patřili. Dvojí váha, dvojí měřítko. Pro lepší pochopení citujme text váženého Jean Marie Ragona, jehož svědectví je obzvláště spolehlivé, protože byl oficiálním hlasem francouzské zednářské lóže Velkého východu. Ve svém Filosofickém kurzu napsaném roku 1853 Ragon cituje takzvaný zednářský dodekalog: „Představeného Je třeba poslouchat … Člověk má umět pracovat, poslouchat a odpovídat.“ Proč je třeba poslušnosti? Protože představený – píše Ragon – je tím, kdo má poznání. Tím, kdo má světlo. Tím, kdo zná »kvadraturu kruhu«, jak praví katechismus dokonalého mistra.“

Veškerá zednářská organizace se točí kolem „mystiky“ poslušnosti vůči představenému. Takzvaní bratři mají za to, že pouze jejich řád vlastní celou pravdu a dokonale ji zná pouze ten, kdo jej řídí. Aby zednářské principy zvítězily, prostoupily a osvítily tupé masy, je absolutně nutná dokonalá poslušnost představenému. Manifest Velké německé lóže z roku 1794 to vysvětluje takto: „Svět dosud není dostatečně silný, aby unesl vyjevení zednářského tajemství.“ A z této konstatace vyvozuje Velká lóže následující otcovskou pobídku k synovské poslušnosti: „Děti, nechte se sebou zacházet jako s dětmi. Stejně jako rodiče, kteří nevyjevují určitá tajemství dětem, které přivedli na svět, tak my jednáme s vámi.“

V zednářství se poslušnost těsně pojí k tajemství, k jehož zachování je každý jeho člen vázán slavnostní přísahou – doslova - „pod trestem podříznutí hrdla, vytržení jazyka, rozkouskování vlastního mrtvého těla, spálení a rozprášení jeho popela“. Jak se tato poslušnost liší od té katolické? Ragon se domnívá, že katolíci poslouchají slepě, zatímco zednáři dobrovolně: „Svoboda zednářů – píše tento francouzský zednář – je opakem pasivní poslušnosti, která je znakem otroctví.“ Mínění časopisu italských jezuitů Civilta Cattolica je odlišné. V roce 1852 napsal: „Mnoho se mluví o slepé poslušnosti řeholníků. Tato poslušnost je ve své slepotě plná porozumění a světla. Řeholníci plně znají účel svého institutu, znají jeho prostředky a znají lidi, kteří jsou jejich představenými. Zapření vlastního soudu v rámci této poslušnosti se týká pouze toho, co je ryze individuální. Nic z toho nemá místo v předepsané slepé poslušnosti sektářů. Člen tajné společnosti totiž patří ke korporaci, jejíž představené nezná; rovněž tak účel tajné společnosti mu není znám anebo je mu předkládán ve vágní a neurčité podobě; je povinen přijímat a použít jakýchkoli prostředků, které ukládá tajná vůdčí moc; všechno, včetně vraždy, má považovat za posvátné a legitimní a má být připraven splnit všechno, co po něm bude tato společnost žádat. Zednář tak zavírá oči svého rozumu před objektivní pravdou a dobrem, aby se nechal manipulovat a vést jako netečný předmět rozumem jiného individua, který vládne ve svém vlastním jménu.“

Z knihy La gnosi al potere, Fede e cultura, Verona 2014 přeložil Milan Glaser

 

(Převzato z www.radiovaticana.cz
Pro Listář vybral mgr)

 

 *          *          *

 

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete. 

 

J. Khler: Sv. Cyril a Metodj

INFORMOVAT O NOVINKCH

_______________ 

RUBRIKY:

vodn strana

Nmty, pipomnky
a sdlen ten

Zpravodajstv z kesanskho svta

Ekumenismus

SGAD-D a MOCHES

MSK

Pozvnky

Moravsk ma

Sv. Cyril a Metodj a jejich doba

Duchovn ivot

Ikony

Osobnosti

K zamylen

Souasn Morava

Rodinn kronika

Poezie

Humor

Rzn

Kontakt na redakci